trh se přiváželo, šaumistři je prohlíželi, je-li známkované. Neznámkované měli právo zabavit i. Žádaloť pak se, aby měla kopa přesně 60 loket, polouch 30 loket.

Plátno na trh nevozili však toliko sedláci nebo selky, také tkalci, kteří se hotovením jeho živili. Byli to obyčejně malí lidé jako přadáci. S větší zásobu nebyli, než co jim poskytlo zaměstnání na týden. V Dlouhé Třebové měli všude v chalupách po dvou i čtyřech stavích. К sobotnímu trhu ústeckému spěchali, aby dodělali kopy nebo aspoň kopu, aby byla veselejší neděle a ne o hladu. Stojíce pak v Ústí v řadách, čekali s bázní, přijde-li kupec. A když nepřišel, musili se sami uchýliti к obchodníkovi, jenž jim ovšem tolik nedal, co by byl dal člověk neobchodník. Často jeli pak se smutnou domů, neboť po nákupu příze jim mnoho nezbylo.

Zboží culkové jakožto zboží pro velký obchod různilo se v cenách ob čas náramně. Za obyčejných poměrů mělo arci též své průměrné ceny; ale vy-pukla-li válka, stoupaly ceny o překot. Někdy se o vojně skoro nic nevědělo, a culkovina již „skočila". To bylo neomylným předzvěstím války. Cena culkoviny řídila se tedy vysokou politikou.

„Když se to hnulo", pak bylo ovšem tkalcům hej! Kupci byli samá přívětivost. „Jen dělejte, dělejte " od nich slyšeli. Povržený „tkadlec špuň-kový" byl najednou hledanou osobou. Peněz vydělal „jako slupek". Pohříchu šťastná doba taková netrvala nikdy dlouho, několik neděl — a bývalo po radosti. Potom „pán" zas ochladí. Co kdo uškubl, to měl. Po živém hnutí nadešla opět dřívější „mdloba". Někteří opojeni prvním značným výdělkem zapomínali na zadní kola, oddali se hýření a „nedělali", dokud byl krejcar v kapse. A tak neměli konec s koncem zase nic jako před tím. Ale šetrní se přičinili, dokud byl příhodný čas a zachovali si hezký groš.

Roku 1845 byla kopa culkového plátna mající 60 až 58 loket — dle toho, jak se dalo co „ukrást" — za 3 zl. šajnů čili za 2 šajnové tolary; ale ve 14 dnech skočila na 4 tolary.

V roce 1854 za krimské války zachoval si malý tkadlec J. Hýbl 300 zl.

V roce 1859 byl začátek trhu na trylich 13 zl., ve dvou dnech skočilo to na 20 zl., stoupalo výše a dostouplo až na 40 zl. hotově placených. Pak to zase rázem klesalo až na 20—14 zl. Tehdáž si mnozí tkalci pomohli, kdo měl zásobu příze; jinak slupnul smetanku obchodník s přízí, skočilatě ve jmenované právě válce z 1 tolaru šajnů na 4 tolary za štuku.

Předením culkové příze zabývaly se všecky hory české, moravské i slezské, nad jiná místa pilně se předlo v Sudetech kolem Lanškrouna, Zábřehu, Šumperku atd. Do Č. Třebové vozila se příze z mnoha stran: ze „Slízska", Třebechovic a jmenovaných právě měst. Průměrná cena štuky byla tolar až 32 groše šajnů; výše to za obyčejných poměrů nešlo. Slezská pokládala se za nejlepší. Jezdili pro ni sedláci ze vsi Rybníka. Posílali si je tam kupci, kteří pak přízi tkalcům prodávali nebo vyčkavše příznivou dobu zdělati ji dali. V roce 1858 pochluboval se kupec staré děvečce domácí: „Hádej, Majda-leno, kolik jsem dnes vydal." „Na čem asi?" „Inu na zboží, cos tady eště včera viděla. Dnes sem přišli dva Taliáni a všecko skoupili." „Hm, asi tisíc?" ,,Ba ne — pět tidc jsem vydělal!"