Také rok 1848 byl vydatný. Muž se ženou vydělali si týdně až 35 zl. šajnu. Avšak trvalo to jen osm neděl. Když v I. polovici 19. stol. nastaly cukrovary a řepa se vymačkávala v plátně zabalena, dělaly se v Č. Třebové tuplovky, více však v okolí; na tuplovky byli třebovští tkalci slabí. Jen svi-novští dodávali jednomu kupci týdně tüplovek v ceně 4000 zl. Od kupce měli osnovu. V Litomyšli na trhu kupovali outek. Proto v pátek odváděli zboží, aby mohli v sobotu na trh.

Tehdáž se vydělalo též mnoho peněz, že kampaň cukrovánu začala až na podzim a dříve se nekupovalo. Z jara nebylo zase nic.

Roku 1866 krátce před válkou se zase tkalcovina hnula, leč na krátko. Tkadlec K., jenž začal též nakládat i, ulekl se, že má v zásobě 10 kop (600 štuk) příze a že se mu v tom proloží peníze; byltě velice šetrný. „Cák s ní budu dělat?" stěžoval si kamarádovi, jenž jej těšil, aby neztrácel mysli, že ji odbude. Než opatrný K. nepřestával skuhrati. Měl přízi po zlatém (r, či) za štuku a tu jako začátečníkovi v obchodě zdálo se, že dělá hazarty. Neminul ještě týden po oné rozmluvě a příze byla po 2 zl. za štuku. K. dostal odvahu, objednal na rychlo novou zásobu a dával z ní dělati trylichy. Všecko zpeněžil s velkým výdělkem a tak se uchytil. V té době dostávali tkalci od poloucha trylichu „zlatku" (2 K), po válce hned spadl výdělek na 80 kr.

Před léty měl mistr při osnově 15—18 zl. r. č. výdělku; z toho dal tovaryši stravu a 3 zl., ostatek byl čistý zisk. Později klesl zisk na 5 zl. a nápotom ještě níže. Tudíž tkalci se musili vzdáti té práce. .

Tkalcovina poskytovala od jakživa hubený výdělek. Zřídka kdy usmálo se štěstí na tkalce a to jen, když se politický obzor zakabonil. Ale proti nynějším podomním tkalcům byl přece jen pánem.

Mívalitě třebovští i venkovští tkalci z valné většiny své chalupy, při nichž byl trávník, kousek loučky a pole. Kteří byli v nájmu, dostali za laciný peníz kousek pozemku pachtem, aby si mohli držeti kozu nebo kravku pro mléko. Mnozí tkalčili jen v zimě, v létě zedničili, tesařili, nádeničili, nebo se zabývali lesní prací, která jim bývala druhou přirozeností.

Kdo však byli „mistři", tkalci výhradní, kteří si drželi chasníky, ti pracovali ovšem celý rok, leč že některý čas strávili na poli, některý i mlácením vlastní své úrody. Nebýti vedlejšího živobytí (z hospodářství, u oněch z druhé práce), byli by taktéž ztěžka sehnali na to, co několik krků do roka spotřebovalo. Jinak a jinak nechtěl se člunek ozývati než: „Vem pytel, jdi žebrat" (Č. Tř.), nebo: „Ani na sůl — ani na sůl." Velice slibně také neznělo, když ohlašoval: „Na jabka ■— na jabka (brambory)". Až teprve, když nastaly člunky nové (šnelové), vyznívalo veseleji: „Na cukr, na kafe," leč ne na dlouho; továrny udolaly i tyto a místo „Na cukr, na kafe — na cukr, na kafe," vysmívá se v Her botičích člunek pánu svému: „Na cugr na kafej — kadlic je chlupatej" (poprášený).

Dokud kvetlo lnářství a přástva, mívali tkalci pláten zaměstnání dosti. Dělali selkám plátno košilové (nevěsta ze statku dostala třeba 40 košil) a jiné, kanafasy, ručníky — a tkali jim plátno trhové. V Kozlově dávali tkalcům od kopy pěkného plátna 4 zl. šajnů.

V Říčkách nedělali plátno na prodej, jen pro domácí spotřebu. Za to