Jan Tykač:

Retová se hojně plátenictvím zabývala. Odtud má obec ve znaku „půlky" plátna. Sem vztahovala se říkanka:

V Rétové v každém statku byl stav, také v Kozlové a jinde dělali Sami sedláci v zimě za stavem. Retovští byli podnikavější nad jiné, kde kdo i podruh vynasnažil se nakládati na plátno. Nejlepší výdělky měli kolem r. 1870,, kdy se začala do příze (roz. lněné) míchati tajně bavlna, kterážto necnost přišla z ciziny. Tkadlec zdělal týdně až 2 kusy (roz. 2 kopy) plátna z příze, pololněné a vydával je pak na trhu za celopřezné (celolněné). Kdežto od zakázkové práce obdržel pouze зх/2 zl. r. č. za kopu, vydělal na falšovaném plátně 4 až 6 zl. při kopě. Za kopu v Litomyšli prodaného plátna koupil v Ústí u kupce příze smíšené na dvě kopy. Tak kvetly výdělky, až kupující obecenstvo na šidbu přišlo. Než tu již nadešla doba bavlny, z příze lněné o překot se přestávalo dělati. Hnutí v bílém (bavlněném hlavně) plátenictví přimělo ústecké průmyslníky, že místo zaniklého soukenictví zřizovali mechanické stavy na plátna dávajíce spolu tkalcům domů dělati. Tak vyvinul se pone-náhlu v Ústí n. O. utěšený průmysl textilní, jímž město znamenitě nad jiná vůkolní sídla vyniklo, jsouc spolu výmluvným příkladem rozumné podnikavosti. Avšak podomní tkalcovina zaniká. Dříve tkadlec mimo jiné na selce usmlouval nějaký přídavek a spolu si „ušetřil" něco z podané příze, také obchodníkům hleděl něco „uraziti", třeba že dostával dvojnásobnou mzdu proti nynějšku; nyní to již nejde a tak se vynášejí domácí stavy na půdu.

Obchod plátěný vedli h a n d 1 í ř i či kupci. Některý byl kupcem, roz. obchodníkem se zbožím osadníckym skutečně, jiný však byl pouze zbohatlý tkadlec. Každý byl zase dodavatelem velkokupcův a obchodníků v hlavních městech. Nebylo-li zboží objednáno, nechával si je kupec na skladě pro případ, kdyby je šťastně prodal. Pravidelný odbyt nebyl nikdy živý. Proto mívali kupci dle své zámožnosti nahromaděné zásoby různých pláten a pytlů. Před postavením dráh jezdili českotřebovským kupcům se zbožím sedláci z okolních vesnic, z Rybníka, Třebovice, Párníka, Lhotky a Dl. Třebové. Na formanění měli silné koně a těžké vozy. Jezdili do Prahy, do Vídně, Krakova, Lvova i Terstu a Pešti. Cesta do Vídně a nazpět trvala 14 dní, do vzdálenějších měst mnoho neděl. Nazpět nejeli s prázdnem; přiváželi zase jiné zboží: sůl, klej t, železo, víno a j. Sedláci vydělali peníze, ale dobře žili, takže málokdo si z toho tolik zachoval jako jakýsi Maixner, jenž pacholčil u R. a vystoupiv ze služby koupil si na Parníku statek. Cesty byly špatné a zboží se nevážilo; každý naložil dle zdání. O kupcích v Č. Třebové z dob starších není zpráv. Obchod valně se asi nevedl, nýbrž počínali si tak, jak později známo, že někteří dělali. Když t. tkadlec nashro-mážděl zboží, že stálo za povoz, naložil je a odvezl do velkého města. Náklad nemíval více ceny než 400 zl. vid. čís. Teprv ku konci 18. stol. vyskytují se jakési zprávy. Již tehdáž pak jezdilo se i do Terstu. Jedním z nejstarších, jenž tu cestu konal, byl Jandejsek z Č. Třebové. Tkalčil, dobře se mu vedlo