i chopil se obchodu. Ale že byl lehké mysli, prohrál kdysi v kartech všechnu svou obchodní jistinu 1200 zl. a více se nezmohl.

Kolem r. 1800 byl pláteníkem Jan Müller. Byl zámožný a vážený. V létech dvacátých a třicátých 19. stol. známi byli kupci pláten Ant. Duspiva, Procházka, Pirkl, Václ. Hrdlička, Jos. Rybička, Galii, Praus, Ploc. Většinou byli spolu tkalci, Duspiva byl kupcem. Od třicátých let do šedesátých vedli obchod Hynek Rybička st., Procházková, Pirkl, Anna Kulková (dcera Mülle-rova). Do 80tých let Jan Čížek, N. Pirkl, H. Rybička ml., Jos. Kolář. Po těchto vystoupili na trh AI. Vrba, Jan Kolář a Jan Rybička. Od r. 1891 má hlavní obchod Otto Rybička, ostatní již skoro všechen zanikl.

Vyjma kupce byli všichni pláteníci zprvu.tkalci. O jejich vzniku stůjtež některá zajímavá data.

P. měl na Trávníku v Č. Tř. malou chalupu a dělal za stavem pouze s jedním tovaryšem, soudruhem od dětství. Šetřil a pracoval pilně. Jednou z jara kolem roku 1830 povídá v důvěrném hovoru к soudruhu tovaryši: , Jozefe, co říkáš, měl bych jeti pro přízi?" Myslil, jako že by začal pro sebe spekulovati. ,,Proč bys nejel, máš-li peníze?" odvětil onen. ,,Jeď, ted na jaře budou v horách potřebovat peníze, tak přízi snáž dostaneš." P. tedy jel do Šumberka s povozem a koupil, co uvezl. Jak se' vrátil domů a lidé se dověděli, že přivezl přízi, hned mu ji rozebrali. Pochodiv dobře jel hned zase pro novou a rozprodal ji opět. Na těch dvou fůrách vyzískal tolik, že třetí mu přišla zadarmo. Tak se uchytil. Za krátko radil se opět s manželkou: „Což abychom kupovali polouchy?" Zena jeho to ráda slyšela. Byla čilejší a ostrovtipnější, do obchodu se spíše hodila než on, jenž se uměl sotva podepsati a počítati. Začali tedy věsti obchod s plátnem a již po třech létech si koupili v městě dům. Jmění jim vůčihledě přibývalo. Nejvíce mu pomohla krimská válka; tu za jediný rok vydělal 12 tisíc v. č. Šťastným tušením veden, vypravil hned při vzniku války syna na nákup příze do hor kolem Šumberka. Dostal ji levně, po 24 groších štuku. Spolu učinil uzávěrky v dalekém okolí na novou přízi, tak že, když příze za několik měsíců vystoupila až na 3 zl. stř. za štuku, tedy na cenu desateronásobnou, nemohli ostatní obchodníci v poměru к němu téměř nic dostati. Když P. umíral, zanechal synovi dům, polnosti, obchod a 30.000 zl. na hotovosti. Bohužel firma tak dobře založená nedočkala se konce století. — Procházka byl též tkalcem a začal obchoditi s erárem. Dodával к vojsku „celty", pytle, plátna a j.; dojížděla s tím obyčejně žena jeho a měla takové štěstí, že jí všecko beze srážky přijali, ať bylo zboží jakékoli. Jiným se tak nedařilo a mívali mrzutosti. Manželé ti také zbohatli, ale jmění se pak rozházelo..

V prvních desítiletích 19. st. přistěhovali se do Č. Třebové dva tkalci, bratři. Bydleli v jedné chalupě pospolu. Jeden začal pomalu kupovati štrůzoky na Vídeň, kamž s nimi osobně dojížděl. Obchod se mu zmáhal tak, že za léta pro něj pracovalo na 100 tkalců. Když se mu znechutilo clo Vídně jezditi, posílal se zbožím příbuzného Václ. Hrdličku. Ale ten poohlédnuv se za několik cest po Vídni, začal vésti obchod na svou pěst a vedlo se mu též dobře. Onen pak odevzdal obchod synovi, jenž jej tak zvelebil, že měl 300—400 tkalců. Posílal zboží po třech vozích zároveň. —

Jak dovedli domácí kupci ochránit) svůj „okrsek" před cizími vetřelci, o tom malou ukázku z let šedesátých. „Franto, víš-li na Trávníku vo pěkným štrůzoku desítním, jedenáctnŕrn a dvanáctním, tak ho kup, co ho maj'. Při vodvádění dostanou peníze hotově (což vždy nebývalo). Tu máš dvě stouky na závdanky." Tak oslovil bohatý pláteník obstárlého tkalce, jemuž byl