Ani při tak prosté práci, jakou bylo tkaní culkoviny, nescházelo mužů přemítavých. Jedenkráte oznámil tkalcům příznivec jejich MDr. Fr. Rybička, že v novinách (německých) jest vypsána cena na vynalezení míšků peněžních docela nesešívaných, jen u vrchu obroubených.

Ihned pokusilo se několik chtivých o rozluštění úkolu toho. Špaust a Franta Cejnar zavřeli se každý na týden, ale nedokázali ničeho. Josef Vrbičky a Karel Cejnar spolčili se dohromady. Počítali dnem i nocí, také doktor (Rybička) jim byl v tom nápomocen a vzorky z papíru stříhal. Než přes všecku snahu nepořídili ničeho. Mělitě všichni na mysli posavádní (až do té doby) tvar dna pytlového, jež bylo více méně okrouhlé. A to ovšem svádělo je na scestí. Cejnar konečně vzpomněl na ženskou čepici sametovou, jaké se tehdáž nosily. Čepice měla úplně žádaný tvar pytle: roura byla oblá, dno v polokouli sešité. Cejnar rozebral čepici a zdálo se mu, že by dala čtveré pásmo. Jednalo se jen o podvoz (v. t.). Dvě osoby pracovaly na něm tři dni a tři noci, tovaryš Vorel pak jim dělal uzlíky. Tomuto připadlo utkání prvního kusu. Navinuli přízi a Vorel ukryl se s veřtatem za plachty, aby nebyl nikým vytrhován. A tak šťastně dodělav míšek rozluštil hádanku. Pracoval na něm pilně den. Podle toho vzoru zhotovili ještě tři jiné z bilé vlny a poslali je na určité místo. Odeslalo se to na jméno mistra Vrbického, jenž se za to dostal do novin. Více prospěchu to nepřineslo. Práce byla zdlouhavá a tudiž nepraktická. Neúnavní vynálezci obdrželi aspoň mravní odměnu od doktora, jenž jim řekl: ,,Co nedokázali v celém Rakousku, dokázali jste vy." Tajemství, kteréž mnohým vrtalo hlavou, záleželo v tom, že se při dodělávání pytle (dna) ujímalo jako při dělání paty na punčoše, postupmo se vždy jeden pár nití uřízl a konečky se zatkaly. Uřezávání prováděl jiný dělník, an Vorel tkal. Kdo a kde hádanky prakticky rozluštil tak, jak výše výroba pytlů nesešívaných popsána byla, nedovedu pověděti. Třebovští vynálezci nicméně mohli býti hrdi.

O jiný, vlastní svůj vynález pokusil se tkadlec Fr. Mareš. Utkal ne-sešívané nohavice (kalhoty), kteréž se však rovněž к praktické potřebě nehodily, jsouce nahoře všude stejně široké, tak že se v nich člověk nebyl s to ohýbati.

Fr. Špaust, jenž byl — mimochodem řečeno — obdařen krásným tenorovým hlasem a byl daleko proslulým zpěvákem, zhotovil plátno, které mělo střídavě pruhy trylichové a jednoduché plátěné. Přední mistři marně zkoumali, jak to dokázal, a také se toho nikdy nedověděli, jelikož Špaust záhy potom octnul se v blázinci a tajemství své vzal s sebou do hrobu. Plátno to bylo hrubé (pytlové). Vynálezce ještě za zdravého rozumu něco ho prodal, ostatek mu zůstal i přestal ho dělati.

Za nejsnaživějšího ve výzkumech platil tkadlec František Cejnar, pro kterou příčinu mu říkali Pavílek (dle moudrého apoštola Pavla). Avšak není známo, že by byl něco provedl, co by tkalcovskému řemeslu bylo prospělo. Nejlépe ze všech vynálezců povedlo se tkalci Zajíčkovi, který žil na úsvitě XIX. století a proslul jakožto vynálezce rourového, nesešívaného pytle, leč beze dna. Na vynález svůj obdržel výsadu, kteráž mu v Č. Třebové zjednala přídomek priviliant. Nezdá se však, že vynález mu mimo čest více prospěchu zjednal. Průkaz patentu Zajíčkova chovali dlouho po smrti Z. u cechu; kam se poděl, neznámo. Tuplovky začaly se v Č. Tř. dělati roku 1840. Tehdáž jmenovaný pláteník Václ. íHrdlička přinesl z Vídně vzorek, jejž odevzdal