str. 85
nost kraje к ruské neb polské straně určuje především lid, který odedávna na zemi seděl a ji svou prací vzdělává a ne židovstvím prosycené obyvatelstvo měst. Ale myslím, že by bylo mapě jenom prospělo, kdyby na ní i tyto poměry, jež v otázce Cholmské Rusi patrně nerozhodnou, byly vyznačeny. Takto mapa svádí toho, kdo poměry nezná, na př. к představě, že Hruběšov, Cholm, Běla jsou ruské, ač sama statistika p. Francevova v textu naznačuje, že tomu tak není a ač na mapě vyjmuty jsou Janov a Vlodava. L. Niederle.
LITERATURA.
Володи ж ир Гнатюк: Bipmouaiia легенда про рицаря i смерть.
Otisk ze Zápisků Nauk. Tov. im. Ševčenka, sv. LXXXV. Str. ig.
Příspěvek k látkám o rytíři (nebo člověku vůbec) a smrti. Autor obdržel sešitek starého veršování, jež bylo složeno asi v 50-tých letech min. století nějakým saiTKmkem — snad sazečem — Simeonem Voznjakem; na prvním místě je tu veršované skládání „Rytíř a smrť", dosti rozvleklé, místy vulgární mluvou a veršem neobratným. Hnatjuk snaží se především zjistiti, jsou-li podobná skládání v lit. maloruské, nachází některé ukázky v sebraných spiších Zdanova (Petrohrad, 1904), a dovozuje pak „na str. 10 a násl., že látka ta byla v starší literatuře maloruské velmi populární. Věc je velmi zajímavá a zasluhuje podrobnější zmínky. Skladba je sice uměle složena, ale čistě v duchu prostonárodním; slyšme jen úvodní slova, jakési motto celé 414 střídavě se rýmujících veršův obsahující básně:
„Такъ на свЪтЪ нпыа нить власного никому:
Дпесь то мое, а завтра будет ь въ инщймъ дому,
а ще потомъ въ иннымъ, и въ другнмъ и третимъ,
а "мы яко листъ cyxift, съ древа на долъ летпмъ."
|
Hnaťjuk nadepsal svou stať .veršovaná legenda', je to však vlastně zveršovaná pověst národní tak, jak to sám skladatel Voznjak ve svém nadpise označil. Líčí znamenitého a hrdinského rytíře, jenž všechno překonal svým mečem a slávou svou zpyšněl. Ničeho se nelekal, až náhle v lese potkal smrt. Popis její je čistě v duchu lidovém — typ kreslený se stejnou naivností, ale rázo-vitostí, ač poněkud rozvleklé, jak na př. polednice u Erbena. Smrt — bez krve, bez těla, pouhá kost a kůže; křivá, černá, zubatá, okatá, hrbatá, ošklivá a hrozná, až skladatel sám chvěje se hrůzou „Bože chraň a od všeho nás braň!" a dále „Hafl по лЪеахъ, трястяхъ ходитъ, Богъ насъ грЪшныхъ ще хоронить" (str. б). Mezi smrtí a rytířem rozpřede se hovor, v němž rytíř smrti vyhrožuje, s ni chce zápolit a meč již zdvihá, ale v tom klesá její mocí sklácen — a jen „temný soumrak náhle zapad nad mohylou bohatýra", smrt zmizela, strach a hrůza zůstaly jen a běs prohánějící se lesem. A celá skladba končí naučným čtyřverším biblickým: ,,Аще кто упокоряет-ь ся, буде возвишеный' аще кто возвишаетъ ся, буде понижений.";
Hnaťjuk uvádí pak otištěné rukopisy podobných skladeb, jako na př. variant ze 17. stol., vyd. Kostomarovem, variant z pol. 18. stol. u Ždanova atd. — celkem 6 rukopisných variantů, vydaných tiskem. Kromě toho však je řada rukopisů, dosud nevytištěných v knihovně Lvovské a snad i hojně
|
