rukopisů dosud neznámých. Látka rozšířena je i mezi lidem a Hnaťjuk zaznamenal v jižních Uhrách 2 varianty (jeden otiskl v „Materiálech z Uherské Rusi", sv. I. [Etnogr. Zbirnyk, sv. III.] na str. 120 a násl., též ve vých. Haliči ib. XIII., str. 31, č. 234). V jiných variantech místo rytíře vystupuje pouze život: hádka života se smrtí. Na stranách dalších — 12. a násl. snaží se Hnaťjuk zjistit původ této látky. Není pochyby, že látka je majetkem všech národů; uvedeny tu odkazy na parallely polské, francouzské, ruské a hlavně německé, jež nejvíce poukazují při srovnání na předlohu pro zpracování ruské. Hnaťjuk nepochybuje, že látka ta dostala se do Ruska z Německa (str. 14). Důležitá je tu rovněž poznámka, že látka ta měla veliký vliv i na jiné výtvory maloruské literatury (a lit. vůbec), jako na př. na scénu mezi Herodem a smrtí ve „vertepném" dramatě (.vertep' = naše jesličky), dále v písních a říkadlech prostonárodních (přes 50 uvedl jich Hnaťjuk ve svých „Uhroruských duchovních verších" v „Zápiskách" Tov. im. Ševč. XLVI. a násl. sv.) a snad i v jiných výtvorech prostonárodních. Co se týče , .vertepného" dramatu, uvedl autor příklad z Markevičova vydání („Обычаи, повЪрья, кухня и напитки Малоросшяпъ", Kijev, 1860), příklad, jenž skutečně jeví analogii. Ve 2. sv. XIII. ročníku Izvěstí (1908) na str. 45 a násl. pojednává N. Vinogradov o běloruském .vertepu' a tu scéna mezi Herodem a Smrtí je rovněž obdobná, ač velmi stručná. Nicméně motivace je táž. Hrozný car Irod, zpyšnělý ve slávě své zasažen kosou smrti (na str. 74 ,,0 Ироде, Ироде, полно тебЪ грЪшитн, пора смерти проситп!); rozdíl spočívá v tom, že Herodes zdrcen žádá o prodloužení života. Také další doklady, uvedené Hnaťjukem z prostonárodní poesie (z citovaných duch. veršů) a z německé sbírky Mittlerovy (Deutsche Volkslieder, Frankfurt 1865) ukazují, že látka ta je velmi populární a snad mnohem starší, než autor se domnívá. Bylo by zajímavo shledat i těchto parallel více než to učiněno v přítomné publikaci, která ostatně musi býti ukázkou takové studie a navedením k dalšímu bádání. Za tím účelem psán i tento obšírnější referát. Známá je na př. moravská skladba o smrti a člověku: Byltě jeden člověk, bylo mu jakkolvěk. Šel od role k roli hleděl na obilí: „Obilíčko moje, jaké jsi ty pěkné! Jsi pěkně zelené od vrchu do země . ." atd.; a dále: Potkala ho smrti na velké silnici. . ., a člověk v celé své jarosti musí zemříti: „Střelila ho smrti střelou preukrutnou a bodla ho v srdce převelice těžce." — A podobných motivů shledalo by se více. ,Josef Páta.

*

Volksdichtung aus dem Böhmerwalde. Gesammelt und herausgegeben von Gustav Jungbauer. Prag 1908. Beiträge zur deutsch-böhmischen Volkskunde. Geleitet von Prof. Dr. Adolf H auf fen. VIII. Bd.

V první části úvodu objasňuje sběratel své theoretické stanovisko a principy, jimiž se řídil.

Již od dob Herderových pokoušejí se badatelé stanovití charakteristické znaky lidové poesie. Nesrovnalosti ve výsledcích, k nimž dospěli, třeba vy-světliti růzností užitého materiálu. Jedni omezovali se totiž na starší písně, jiní zase čerpali jen ze sbírek novějších, které — mám na mysli hlavně sbírky z i. polovice stol. XIX. — nerozlišovaly přesně písní lidových od zlidovělých písní umělých, nebo od renaissanční lyriky, t. j. společenských písní XVI.—XVIII. stol. A přece, chceme-li pochopiti pravou podstatu lidové písně a získati tím cenných dokladů pro poznání lidové duše, musíme jen takovou píseň považovati za lidovou, která v lidu vznikla a v lidu se udržuje. Nemusí býti anonymní. Autor uvádí (str. V.—VIII.) četné doklady, že známe mnohé skladatele lidových písní.