Při tom ovšem musíme rozlišovati lidové básníky z povolání (Berufs-dichter) a skladatele písní, kteří často jen jednou v životě složili nějakou píseň. Autor je nazývá Volksliederdichter, neboť jejich ojedinělé výtvory téměř vždy zlidověly, což o plodech lidových básníků z povolání neplatí. Má-li nějaká píseň zlidověti, nesmí líčiti poměry cizí širším vrstvám. Z toho důvodu zanikají na př. příliš osobní nebo úzce lokální satiry lidových básníků. Narážky jsou nesrozumitelné a proto sé písně toho druhu nešíří.

Sběratel uvádí zajímavý doklad. Vesničan Joh. Zach zpíval mu píseň, kterou složil v Bosně r. 1878 jistý vídeňský vojín. Byl totiž na stráži (navrchu nad ležením) a viděl, jak z tábora vynášejí tělo soudruha zemřelého tyfem. Truchlivý dojem opuštěnosti sbásnil ve čtyřech lyrických strofách a zpíval píseň ostatním vojákům. Tak se jí naučil také Joh. Zach, který ji pak doma v hostincích často zpíval. Ale píseň nezlidověla. Podle záznamů sběratelových znal ji jen Zach, jeho žena a dcera. S nimi patrně zanikne.

Obsah písně, jež má zlidověti, musí tedy výhovovati určitým podmínkám. Dále jest k tomu třeba pěvců, aby píseň rozšířili po kraji. Udrží-li se v lidu, pak se společnou prací generace nebo i několika generací upravuje. Přihlížeje к těmto podmínkám, definuje sběratel lidovou píseň jako výtvor básnicky a hudebně nadaného člověka ze středních a nižších vrstev, výtvor, —■ inspirovaný skutečnou událostí, ale bez čistě osobních, místních a časových vztahů —■ který nepodléhaje vlivu básnictví umělého ujal se v Helu, poněvadž po stránce formální a obsahové srovnává se s jeho povahou; ústní tradice jej obměňuje a udržuje. >

Ve druhé části předmluvy (str. XV.—XXIX.) zmiňuje se autor o své sbírce. Podává v ní výsledky několikaleté činnosti sběratelské v jižní Šumavě, v hejtmanství krumlovském, kaplickém, prachatickém a hlavně ovšem ve svém rodišti, Horní Plané.

Kdo zpívá v těchto krajinách? Především mládež. Hochům líbí se zejména písně pytlácké a vojenské; dívky zpívají nejraději ballady a melancholické nebo veselé písně milostné. Ale ani drsné písně erotické (někdy hrubě cynické) nejsou dívkám neznámy, naopak, dívky pamatují si dvojsmyslné písně toho druhu mnohem lépe než hoši, ačkoliv jich veřejně nezpívají. Ostatně i tu jsou rozdíly. V některých krajinách zpívají dívky „Schnadahüpfel" (lyrické, obyčejně čtyřřádkové popěvky často s epigrammatickou pointou), které na jiných místech i hoši jen zřídka zpívají ve společnosti. Jest přirozeno, že písně tohoto druhu slýcháme častěji z úst služek a dcer domkářů než od dcer rolníků. Přihlédněme к rozdílům stavovským. Šumavský sedlák dá si rád od někoho zazpívati, ale sám nezpívá nikdy. Nositeli zpěvu jsou domkáři, řemeslníci, podruhové a zemědělské dělnictvo. Naproti tomu dělnictvo v tuhových dolech a v továrnách nezpívá. Jungbauer opakuje srovnání, jehož užil Bockel (Psych, der Volksdichtung str. 416.): „Před parou lokomotiv, před dýmem továrních komínů mizí písně lidové, jako kdysi elfové prchali před hlaholeni zvonů!" K tomu malou poznámku. Lidové písně tedy v průmyslových střediscích zanikly, ale zanikla básnická tvořivost lidu vůbec? Prosaické tradice sice nespadají v rámec práce autorovy, ale bylo by velmi zajímavo, kdyby se byl zmínil o tom, žijí-li v průmyslových krajích aspoň tradice prosaické. Vždyť právě .Schellovy Bergische Sagen (Srovn. ref. prof. Polívky v NSČ. sv. IV.—V., str. 154 n.) ukázaly překvapujícím způsobem, že v území, jež náleží mezi nejprúmyslnější kraje Německa (Düsseldorf, Elb er -lefd, Solingen) žijí hojné prosaické tradice lidové. —

Konečně jsou také lidoví pěvci z řemesla. Dle názoru autorova není