str. 88
daleka doba, kdy poslední lidový pěvec šumavský zemře. Pro nástupce není existenčních podmínek. Tito pěvci nejsou tvořivými básníky. Spíše jsou udržovateli tradic. Jejich vlastní díla zlidověla zřídka.
V závěru předmluvy pojednáno stručně o melodii písní, o dialektu a o transskripčních zásadách sběratelových.
Hlavní část sbírky (str. 3—170) jest věnována písním. Řadu postav lidových básníků pošumavských zahajuje Koasahansl, vlastním jménem Joh. Gabriel. Narodil se r. 1752, neznámo kde; jeho otec, krejčí, přistěhoval se patrně z Bavor. Hoch nechodil do školy, pomáhal otci, byl na vojně a zúčastnil se turecké války; složil obsáhlou historickou píseň o dobytí Bělehradu (14. září—8. října 1789). Vrátiv sé domů, oženil se nešťastně. Po smrti ženině zmizel tento veselý kumpán a bujný šprýmař beze stopy.
Paní Schacherlová, nej starší osoba v Horní Plané (nar. r. 1807) vypravovala sběrateli z jeho života kousky, které drsným cynismem převyšují často příhody Tilla Eulenspiegela. Jeho obratnost veršovnická byla pověstná. Usedl mlčky v koutku světnice a tvář jeho zvážněla;'ostatní věděli již, že chystá nějakou píseň. Za chvilku pak píseň zazpíval. К písni našel totiž vždy vhodnou melodii. Vlastním oborem jeho byla satira. Látku mu poskytovaly různé příhody vesnické.
Dvakrát líčí, jak rolníkovi pošla kráva *) (jak zdechlinu rozsekali, kdo si co vzal atd.); nebo jak kdysi v tuhé zimě sedláci majíce nouzi o dříví rozebrali starou pazdernu; jak dívky z Horní Plané jdouce z trávy lesem našly staženého srnce, rozsekaly ho srpy a odnesly domů. **) V jiné písni vypravuje, jak se hajní dívkám za to pomstili. Když se jednou vracely s travou, pobrali jim koše. Ve skvostných verších popisuje, jak ženě jistého cikána, veliké milovnici psů, jednoho psa otrávili, jiného zabili a strčili podomnímu obchodníkovi do pytle, třetímu uťali ocas atd. Takové jsou látky tohoto lidového satirika.
Píseň o dobytí Bělehradu jest psána spisovným jazykem; ostatně vše dialektem. Jeho dikce jest živá, plná drastických obratů a jadrných úsloví lidových; stavba veršů jest velmi umělá. Úryvky z jeho písní, jež žily po jistou dobu v ústech lidu, přednášejí ještě dnes stařenky v rodinném kruhu. Ale příliš lokální ton jeho satir způsobil, že se nerozšířily. Nejlepší jeho písně zachovány tím, že je zapsal jistý duchovní, žijící v polovici XIX. stol. v Plané.
Také mladý A. Stifter skládal rád písně tohoto druhu. Kdysi prý odvázal jistému mlynáři koně od vozu, sedl si naň a s knihou v ruce se projížděl po tržišti za ohromného jásotu mládeže. Mlynárova herka ho konečně shodila a klusem vrátila se к vozíku. Tuto příhodu vylíčil prý Stifter v písni.
Ale také nynější generace má své básníky. Jsou to většinou řemeslníci: truhlář, pekař, holič atd. Opěvují význačné události: neštěstí, požár a pod.,
*) Motivy tohoto druhu vyskytují se i u nás. Příklady nalezneme v Kratochvilné historii měst a míst v zemích koruny Svatováclavské. Sebral Primus Sobotka. Так na př. v Bělé u Něm. Brodu snědl prý sedlák chomout se zelím. (Krat. hist. str. 7.) Ševci z Borohrádku nalezli v lese v pytli osrdí z kobyly a snědli je. (Ibid. str. 13.) V Borotíně koupili starou krávu, zabili ji lucernou atd. O tom složena píseň, kterou Sobotka (na uv. m. str, 15) cituje. Srovn. mimo to ještě str. 62 a 209. Srovn. ještě Erb.3, str. 455, č. III.
**) Jest zajímavé, že zcela obdobná příhoda vypravuje se o Kostelanských Srovn. Krat. hist. str. 173. (Na Moravě jsou 2 vesnice toho jména: jedna u Uher. Hradiště, druhá v hejtmanství kroměřížském.) Našli v panském lese srnce. Rozdělili se bratrsky o maso, ale nějaký závistník udal to panskému myslivci, který vyšetřil, že to byl pošlý osel, zavezený do lesa jako vnadidlo na dravou zvěř. V satiře Koasahanslově jest stejný motiv: nebyl to srnec, nýbrž pošlé hříbě.
