stává se, kam původně nepatřil, a mizí tam i, kde jistě byl, jak je určitě doloženo. Proto pro určení genetických svazků sám o sobě nemá ceny. — A při tom Cosquin zase nikde zjevně nekonstruuje rodokmen své látky a nechává nás v očekávání opravdu napjatém, jak si na př. představuje poměr assyrsko-babylonské a klassických pověstí к indickým; má-li je za závislé, jaké důsledky z toho činí pro theorii migrační (vlastně indickou), kterou všude předpokládá. Takových nejasností, jaké se jeví v založení práce, je i v stylisaci a v podrobnostech více.

*

A. Wallensköld, Le eonte de la femme chaste eonvoitée par son beau-írere. Etude de littérature comparée. (Acta Societatis scientiaram Fennicae, sv. XXXIV., č. i.) Helsingfors, 1907, infol., str. 172.

Legenda o cudné ženě vznešeného rodu, jež hrdinsky odolává nástrahám činěným jí za nepřítomnosti manžela jejího od bratra téhož a jež po četných útrapách léčí své odpůrce od malomocenství a jiných nemocí, rozpracována jest v literaturách evropských a asijských v přečetných versích. O původu a postupu látky pronesena byla hlavně tři různá mínění: 1. že legenda jest, původu východního (P. O. Bäckström, Svenska Folkböcker, 1845); 2. že jest původu západního, a to specielně germánského, (Sv. Grundtvig, Danmarks gamle Folkeviser z 1853); 3. že jest původu východního a postupovala dvěma proudy (Ad. Mussafia, Über eine italienische metrische 'Darstellung der Crescentiasage, 1865). Wallensköld, neuspokojen jsa pokusy, jež dosud dály se, roztříditi různé verse naší legendy, snaží se ve zmíněném díle nastíniti historický vývoj její a roztříditi její verse dle poměru jejich к versi původní (kap. L, str. 3—7). Původ legendy hledati jest na východě, pravděpodobně v Indii (кар. II., str. 7—9), avšak opačně proti mínění Mussafiovu autor dokazuje, že po svém uvedení do Evropy legenda podlehla pozdějšímu vlivu východnímu. Indský originál legendy nebyl nalezen, ale možno jej konstruo-vati z velkého počtu versí východních, částí to sbírek: Touti-Nameh, Tisíc a jedna noc, AI Farag Ba'da Alsidda. V povídkách sbírky „Tisíc a jeden den" Pétise de la Croix, povídka nabyla v Evropě překvapující obliby. Ve východní větvi jsou čtyři pronásledovatelé hrdinky (kap. III., str. 9-—23). Záhy již, patrně v n. stol. naš. letopočtu, východní verse v Evropě zdomácněla a rozdělila se ve dvě hlavní odvětví: jedno s původním počtem zločinců (Gesta Romanorum a Florence de Rome), druhé jen se dvěma prvními (Miracle de la Vierge). V nejúplnější své podobě evropské zastoupena jest povídka ve sbírce moralisujících povídek s konce 13. nebo s poč. 14. stol. v „Gesta Romanoram" (кар. IV., str. 23—28). S touto versí spřízněn jest veršovaný dobrodružný román francouzský, nyní ztracený, pocházející z druhé pol. 12. stol. (kap. V., str. 28—32) — „Florence de Rome" se svými odbočkami. Druhou velkou větev západní představuje především „miracle de la Vierge", latin, z 12. stol., z níž rozrůstá velký počet versí v různých jazycích. Zločinci jsou jen dva, ale patrny jsou ještě stopy role čtvrtého zločince (кар. VI., str. 32—60). Z větve zmíněné snad již koncem stol. 11. odštěpuje se charakteristická větev, jejíž hrdinka slove Crescentia a jež má jen dva zločince (kap. VIL, str. 60—65). Konečně koncem 15. stol. uvedena byla německým učitelem zbožná legenda, složená na počest Panny Marie, ve spojení s historickou osobou Hilde-