Hlavní posudky a referáty o knize Peiskerově, vyšlé do konce r. 1908, *) sestavil dr. Frant. Krček v témže „Kwartalniku", str. 64011.**) podle disposice té, že obírá se napřed domnělou porobou turkotatarskou, způsobovanou podle Peiskera Skythy, po té pravěkou porobou se strany západních Germánů (ne Gotů). Kritikové pohlíželi na učení Peiskerovo 3 hledisk různých, archaeologicko-historických, jazykozpytně-filologických a j., ale vzácný souzvuk vyznívá ten, že všichni vývody autorovy odmítají a vyvracejí. Nejvíce váží tu historické důvody Niederlovy a Rachfahlovy, dále linguistické Jankovy. Krček sám přináší nový výklad zprávy Eforovy (ze 4. stol. pí. Kr.) o Skythech a Sauromatech, zprávy Peiskerovi příznivé jen zdánlivě, v drobnostech jazykovědeckých pak uchyluje se poněkud od rozborů referentových: než to vše nemění ničeho na jádru věci, na bezpodmínečném zamítnutí hypothesy Peiskerovy.

Dosud kritikové zabývali se především hlavní thesí Peiskerovou, na níž zbudováno vše ostatní; na mezinárodním sjezdu historickém v Berlíně 1908 a ve spise ,,Die ältere Sozial- und Wirtschaftsverfassung der Alpenslaven" (Výmar, 1909, 179 str.) Alfons Dopsch, vídeňský professor dějin, zkoumá kriticky ty údaje a statistické výpočty Peiskerovy, které jsou vzaty z Korutan a jižního Štýrska a které mají středověkými zvláštními poměry, jež 'ičí, illustrovati v stopách a zbytcích zřetelných správnost obecné theorie Peiskerovy o bývalé porobě praslovanské.

Dopsch soudí (zdali plným právem?), že theorie tato není než appli-kací theorie Meitzenovy a Hildebrandovy o polovičním kočovnictví starých Germánů na staré Slovany, totiž na domněle pastýřskou „vrstvu" županu, již zachováni právě v Karantanii, v čemž následoval Peiskera i přítel jeho, záhy zvěčnělý Vladimír Levec. Pro svá tvrzení oba. dovolávali se dvou země-panských urbářů z 13.—14. stol. jako pramenů, avšak DopSch jim vytýká, že pramenů podobných a právě n e souhlasných je více, dále že Peisker ani obou svých pramenů neinterpretuje správně a nepředpojatě, nýbrž docela libovolně. Dopsch vyvrací mínění Peiskerovo o jihoštyrských županech, jakoby byli tak četní, že nutno je pokládati za zvláštní vrstvu, podle Dopsche naopak ke každé osadě příslušel zpravidla jediný župan, hospodářský úředník nebo zřízenec, který měl evidenci nad poplatníky panskými a jejich dávkami, začež byl sám částečně osvobozen od dávek. Župani alpští (a tudíž ani staroslovanští) neměli s pouhým pastýřstvím nic společného, nebyli jakousi vrstvou a zprvu šlechtou pastýřskou; vždyť nelišili se kvalitou dávek nikterak od sedláků, zemědělců ostatních, kteří ovšem vedle orby chovali dobytek: ovce, vepře, koně a též skot, dále drůbež a včely. Orba děla se, jak Dopsch konstatuje proti Peiskerovi, zpravidla pluhem, prací zhusta společnou; mýtění nebylo výlučně pálením, nýbrž i vysekáváním sekyrou. Obydlí selská bývala tehdy spíše pevná, pole stálá; tomu nasvědčuje i vinařství a vinné dávky tehdejší. Peisker a přívrženci jeho vůbec představovali si hospodářskou osvětu starých i pozdějších Slovanů příliš primitivně — a přece již starým Indoevropanům přisuzujeme dnes značně vysoký stupeň kulturní, jak referent souhrnně rozmlouval o tom zde loni.