str. 125
a Pol. Ostravě; zvláště důkladně a docela právem probráno jest školství v uvedených osadách, do jehož studia nás vhodně uvádí článek Schallenber-gerův: Vývoj českého obecného školství v okresu mor.-ostravském od r. 1848 až do r. 1908. Pro příští ročník slibuje nám redakce mapy a diagramy a rozšíření jeho i na ostatní obce okresu; jest si jen přáti, aby šla hodně na východ do osad, v nichž jest prudký boj česko-polský a kde tamější poměry zvláště potřebují vyjasnění, a to aspoň po Fryštát. Ostravský sborník pozornosti všech vřele doporučujeme. Ant. Boháč
*
Karl Wehrhan: Kinderlied und Kinderspiel. Lipsko 1909, str. IV. +189.
Řídě se cílem, za nímž se berou lidovědné příručky, mezi nimiž kniha vyšla, autor podává zde v stručné, přehledné formě to, co po jeho mínění hodí se pro širší kruhy věděti o dětské písni a dětské hře. Rozumí se samo sebou, že hledí především к Němcům; zřídka jenom překračuje tuto oblast a zasahuje pro příklad, potřebný na srovnanou, к starým Rekům a Římanům, někdy také к některému z nynějších národů. O Slovanech, jak se zdá, neví více než jiní němečtí vědci, pro něž slavica neexistují. Látku si rozdělil v řadu přehledných kapitol, jejichž obsah jest úměrně spracován, takže žádná část se nerozpíná na úkor jiných partií ani celku. Vychází z úvodu dějepisně literárního, v němž uvádí a oceňuje ty, kdož první věnovali sběratelskou a badatelskou pozornost dětskému podání. Začínaje známou sbírkou Percyho, přechází k Herderovi a vytýká zvláště význam proslulé sbírky Arnima a Brentana (Des Knaben Wunderhorn), nesčetněkrát vydávané, oceňuje sbírku Smidtovu (r. 1836), Simrockovu (r. 1848), studie Roch-holzovy (r. 1857) a Böhmovy (r. 1897). Mluvě o podstatě dětské písně (Kinderlied, Kinderreim), stanoví jí místo mezi příslovími a vlastní písní lidovou; podstatné vlastnosti její se stanoviska obecně lidského odhaduje věcně a správně.
Další záhlaví jest věnováno druhům dětské písně. Autor liší ukolébavky, žertovná a mazlivá říkání, doprovody к houpání a ,.jezdění" na kolenou, říkanky, jež náš Bartoš nazval výchovnými (na př. naše: „kočičí dar, zas mi to vzal"), veršíky, jež vznikly ve styku s přírodou (na př. „šneku, šneku, vystrč rohy . . ."), zábavné a škádlivé popěvky, na př. na řemeslníky a j., veršíky, jež upomínají na školní učení (na př. naše ,,a, b, c, d — kočka přede"), modlitbičky, veršíky, vztahující se к určitým dnům v roce, a rozpočítávadla přede hrami. Všude jsou vedle výkladu uvedeny také význačné příklady. Podobným způsobem probírá a třídí také hry. Tu a tam napadne nám zajímavá obdoba s hrami našich dětí, jež místy jest až nápadná. Tak čteme na str. 41: „Adam hatte sieben Söhne, — Sieben Söhne hatte Adam. — Sie aßen nicht, sie tranken nicht, — Sie schlugen sich ins Angesicht, — Sie taten alle so: . . ."
Potom autor, pojednávaje o zábavách dětí v dobách dřívějších, podává zevrubný přehled jednotlivých písní a her, pokud jsou o nich zprávy zachovány. Tu se ocitá na poli kulturních dějin, jichž se dotýká zejména výčet hraček a přehled popěvkůy a obyčejů, spiatých se starými slavnostmi výročními, z části pak zabočuje též к dějinám literárním, kde uvádí písně zachované v starých zápisech. Že by „některé dětské rýmy a hry sahaly až do pohanského dávnověku" německého, zdá se nám poněkud nadsazeno, podobně jako věta, že „nálezy z hrobů doplňují naše vědomosti o hře dávno uplynulých století, ano tisíciletí" (str. 46). — Významu, který má dětské
