str. 126
podání pro kulturní dějiny a mythologii, věnována jest kapitola další. Je v celku střízlivá, přece však se zcela nevyvarovala příliš horlivé snahy viděti v lecjakých nejasných slovech zůstatky mythologické. Odtud spisovatel přechází ku pedagogické úvaze, jaký význam mají písně, zvláště však hry pro vychování a vychovatelství. Co je tu podáno, není nové ani pro pedagogiku, ani pro lidovědu, ale ve spise pro širší čtenářstvo jest to zcela na místě tím spíše, že autorovy vývody jsou věcné a správné.
Obsah nejbližších částí knihy hledí si vnějších stránek písní a her, zejména však formy písní. Písničky vznikly nejednou za společné, postupné činnosti mnoha jednotlivců. Autor ukazuje na příkladech, jak se některý popěvek prodlením doby měnil, zejména když za výrazy, jež znenáhla pozbyly původní jasnosti, nastoupily libovolné výrazy jiné. Také pro změnu hry má doklady. Rytmickou stránku dětských písní vyvozuje podle K. Büchera (Arbeit und Rhythmus) z pozorování, že práce (bití kladivem, tesání širočinou, zarážení kolu, mlácení atd.) lépe se daří, jde-li do taktu. „Überall erscheint nur der durch die Arbeit gegebene Rhythmus als das Feste", usuzuje (str. 128) a dodáva, že vytrvalost, s kterou děti provozují hru na pohled zdlouhavou, podmíněna jest jenom jejím rytmem. Jednoduchost hudební části dětských popěvků, doličuje spisovatel tím, že je převádí na několik typů, od nichž není mnoho úchylek. К formě písní náleží dále i jejich jazyk, dialekt, který je svědectvím jejich krajanství. Děti si oblibují zvukomalbu, kterouž různé zjevy vystihují často ne nevtipně. Žertovně také proměňují slova slyšená a předělávají zvláště věty a slova z jazyků cizích, jako u nás z latiny (na př. sed libera nos a malo — sedům liber masa málo) nebo němčiny, opatřujíce je komickým přízvukem. — V dětských přípěvcích vyškytají se také jména historická a zmínky a narážky na dějinné události. Bývá to důsledkem dob politicky pohnutých. Časové narážky vykřikují zvláště děti městské; rýmovačky toho druhu však (kdybychom my měli sebráno, co se jen ve 20—30 letech popěvovalo na př. po Praze!) zanikají právě tak rychle, jak se vyškytají. Krátkým poučením pro sběratele dětského podání, obsahujícím známé věci, kniha se končí. Přidán jest obsažný soupis literatury věci se týkající, rozdělený prodle krajů Němci obydlených. Hojnou literaturu uvádí autor mimo to také na konci každé kapitoly. ■— V přehlednosti látky a v těchto soupisech příslušné literatury jest asi nej-větší přednost této knihy Wehrhanovy. Na konci uvádí hezké ukázky z literatur románských a německé práce o dětech z Asie, Afriky a Ameriky; o Slo-vanech nic. F.V.Vykoukal
*
Kaarle Krohn, Der gefangene Unhold. Finnisch-ugrische Forschungen VIL, 12g—184.
Prof. Krohn dovozuje v této své stati, že řada pověstí severských, finských, skandinávských, islandských se vyvinula z legend, křesťanských, a že předkřesťanské prameny posledních třeba hledati v Asii, nikoliv v Evropě. Probírá nejdříve písně o spoutání pekelného kováře, jež zpívají pravoslavní Karelové v Ingermanlandsku a severně od jezera Ladožského, dovozuje, že se zakládají na římsko-katolické legendě přenesené od západních Finů na východ, i srovnává podobné pověsti západní. Dále ukazuje jich souvislost s kavkazskými pověstmi o spoutání Amirama. Poněkud souvisí ještě velko-ruská tradice o Steňku Razinovi: Rusové vracejíce se Persií, spatřili jednou dědka, a ten jich se zeptal, zda-li v Rusku v kostelích nerozsvětlují lojových svíček místo voskových. Rekl jim, kdo je, že ho zp.mě pro jeho hříchy ne-
|
|
