. Nelze upříti, že formální shody ve výrazu tu jsou, ač obsahově se písně liší. Ostatní verse srovn. Zíbrt, Bibl. přehled str. 294. К písním tam uvedeným připojuji ze sbírky Mišíkovy (Pies. zo Spiša 1898) str. 20 č. 50.

Pro poznaní techniky naší písně lidové jest studium těchto shodných míst důležité.

Ještě poznámku к čís. 56 katalogu.

Aut. uvádí jen 2 verse: Bartošovu (Bart. Akad. č. 112 a) a jednu polskou Kolb. Lud XII. 181.

Dívka pláče. Pán jí slibuje jako náhradu: šáteček, prsten a konečně praví: „Za zelenej džbán, vezmu si tě sám." Děvče se raduje.

Sušil (str. 162) zaznamenal četné varianty. Připojuji: Slov. Spevy I. ioo; Roger, Pieśni atd. 62; Nesselmann, Littauische Volkslieder 140,141—2.

Verse české, moravské, slovenské a polské tvoří jeden celek. Obsah vesměs ten: 1. Pán rozbil džbán. 2. Naříkající dívka nechce náhrady pánem jí nabízené. 3. Pán dává sebe: dívka s radostí svoluje. Obsahově druží se к této skupině jedna píseň litevská (1. c. 141—2). Druhá má jen vzdálenější podobnost. Rovněž var. lužickosrbský, citovaný Sušilem, odchyluje se v podrobnostech. (Haupt-Smoleŕ, Pjesnički I. 162). Dívce padl prsten do jezera; doma jí lají, milý slibuje, že koupí nový, slibuje šátek a konečně sebe. —

Poznámky к písním duchovním jsou stručnější (13—15). Aut. ukazuje, že písně, jež přednášejí „fachowcy" t. j. potulní poutníci a žebraví zpěváci o trzích a pod., celkem nepodléhají tak změnám jako písně (zejména kolední), jež zpívá mládež.

Při jednotlivých číslech katalogu zase pohřešujeme zpráv o literatuře. Tak při č. i. (Hříšná dívka). Motiv zpracoval Javorskij ve Sborníku na počest Florinského. К čís. 26.: verse české a moravské srovnal J. Krejčí, Ztschr. des Ver. f. Volkskunde I. 414 násl.

Ve-skupině třetí jsou písně milostné, satirické atd. Na četných příkladech demonstruje autorka kolísavost textu těchto písní, v nichž často bývají rozmanité strofy spojovány v nové celky a pod.

Písně svatební (4. skup.) jsou pevně srostlé se svým krajem. Proto také mezi polskými a moravskými písněmi toho druhu jest celkem málo shod. Obřady svatební jsou ovšem podobné a proto jest přirozeno, že stejná situace vytvořila mnohdy podobné písně.

Mezi písněmi zpívanými při hrách jest uvedena též píseň „Gorzała lipka gorzała."

Již od dob Kollárových a Wójcického lákala tato fragmentárni píseň к výkladům. Starší názory shrnul L. Domečka ve studii: „Jak se vykládá píseň „Hořela lípa hořela"? (Ruch 1884 str. 490 násl.). Od té doby ovšem materiál vzrostl. V některém z příštích čísel NVČ. pokusím se analysovati všecky varianty, jež se mi podařilo shledati. Prozatím upozorňuji na nej-starší — pokud vím — zápis této písně.

Ve sborníku „Розвадки и материяли до исторп! Украши-Руси II. otiskl M. Hruševskij rukopisný zpěvník, jenž podle údajů v textu byl psán před r. 1718. Na str. 27 čteme: