str. 140
logických prací; připojuji též k srovnání několik slov, které jsem později zachytil mezi jižními Tepehuano v distriktu Santa Maria de Ocotan, Durango. Příkladů těch získal jsem v obou případech od několika mužů, což jest jistější me-thodou, než informace z úst jediné osoby; opakoval jsem je také oněm mužům a zaznamenal jsem je pouze tehdy, když jim bylo snadno porozuměno. . . . Zaznamenávaje indiánské řeči narazil jsem — nejsa odborníkem linguistou — na velké obtíže při používání anglické abecedy, tak že jsem konečně použil své mateřské řeči, češtiny, v které jsem nalezl skoro všechny zvuky obvyklé v řeči kmene Tepecano, podobně jako u jiných mexických kmenů. V největším počtu se výslovnost značek této (české) abecedy, podobně jak v jiných slovanských řecích, shoduje s výslovností značek španělských a latinských; ale mimo to jsou zde další značky s výslovností, kterou lze jen velmi těžce znázorniti anglickým alfabetem." Aby předešel nedorozumění, udává pak dr. Hrdlička předem výslovnost jednotlivých značek poněkud doplněné české abecedy; a tu setkáváme se s naším c, č, d, ď, ch, j, ň, ř, š, ť, z, ž atd. Potom následuje slovníček, obraty a rozmluvy, písně atd. (The „Cnichimecs" and their ancient culture etc. by Aleš Hrdlička. The Amer. Anthrop. N. S. Vol. 5. Nro. 3. 1903, p. 385). J.M.
@---------------------
V Ztft. d. V. f. Vkde 1909, 2 podává prof. A. Brückner svoji pravidelnou roční revui české literatury národopisné za r. 1908. Při Národopisném Věstníku Českoslovanském zmiňuje se o pravidelné jeho příloze Povídek Kladských, o Jankově stati ,,Jak soudíme dnes o starých Indoevropanech" a Novákové „Lidových zvycích na venkovských městech v létech sedmdesátých", o Havelkové „Šatě Českoslovanské" a Tykačovu „Plátenictví na Českotřebovsku". „Těžiště listu je v bibliografii, orientující vhodně v celé, příslušné literatuře světové, která je jediná svého druhu, a jež stejně obsahuje knihy a časopisy slovanské jako j inojazyčné. Podrobné musejní zprávy, zejména ze zemí českých, obšírné kritické referáty a vý'borné kapitoly o krojích, domácím průmyslu, zvycích, к nimž se pojí dobré illustrace, tvoří ostatní obsah listu."
@---------------------
R. Lauda otiskl v Zlaté Praze reprodukci svého pěkného obrazu Svěcení kočiček v Jistebnici (originál v majetku dra L. Katze v Praze). Zlatá Praha doprovod slovní nepodala. Proto požádalo Národopisné Museum umělce o bližší zprávy. Ze zajímavého popisu pě. Laudova vyjímáme: Dříve chodila s „košťaty" (ohromný'mi svazky kočiček, jinde „beránky" zvanými) к svěcení dospělá chasa, málo hoši; dnes tomu naopak. Slavnost se udržela dosud, třebaže nedosahuje bývalé okázalosti. Staré fábory, široké to tkané drahé pentle hedvábné se již nekupují a na místo nich nastoupil laciný, barevný hedvábný papír, z něhož se nastřihají fábory a nadělají stočené růžice, jimiž se ozdobí vrch koštěte. Také na délce košťatům ubylo. Dříve dělali košťata takové délky, že se některá až klenby nevysokého kostelíka dotýkala, a že dva je musili nésti. Poněvadž tím byl ohrožován chrámový lustr, bylo nařízeno, že délka koštěte nesmí přesahovati 5 m. U hlavního vchodu do kostela postaven obecní strážník, který sekerou krátil příliš dlouhá košťata. Koště se váže z kolikerých prutů: lískových, jívových, vrbových, dubových s uschlými listy, jasanových a z jalovce zeleného. Pruty sbírají chasníci již koncem zimy a ukládají do sklepa, aby podržely válčnost. Koště celé je ovinuto svrchu pěknou pentlí, doleji povijanem. V koštěti nechává si každý' chasník volný některý lískový prut, aby jej mohl snadno vytáhnouti. Těmito pruty pak se navzájem o květné neděli před kostelem švihají, aby byli po celý' rok čerství к práci. Doma se koště rozváže a každý' polkne 3 kočičky na ochranu proti zimnici (jinde proti bolestem v krku). Na velký pátek před východem slunce zastrčí hospodář pruty z koštěte do polí osetých, ozimem a to do žita lísku a jívu, do pšenice vrbu, jalovec a dub na ochranu před krupobitím-Jasanové pruty dávají se do sklepa, aby se tam nedržely žížaly a hmyz. Hospodyně téhož rána dávají vařit houžtky, jimiž bylo koště svázáno, a odvarem vyplachují másnici na ochranu od čar. Zbylé kočičky zastrčí se na půdě za ,,krokev" (do krovu) proti bouři a blesku, kterou nad to zahání dýmem z kočiček, jež pálí na záhrobě, ženou-li se zlé mraky.
@---------------------
V Obzoru Národohospodářském (XIV., 233) uveřejnil prof. dr. A. Kraus apel к radě Společnosti Národopisného Musea Českoslovanského, aby pořádala národopisnou extensi, která by názorně seznamovala s primitivní technikou nej důležitějších odvětví lidové práce. „Kdybychom upředly jenom jedinou nit, utkaly několik centimetrů látky, uvařily jediný' kucmoch na .ohništi, na němž
|
|
