Plátenictví na Českotřebovsku.

Od nedostatečného nářadí nelze žádati dobrých služeb. Tuto pravdu znali i tkalci a protož ohlíželi se vždy po osvědčených vyrabitelích těch kterých příslušností řemesla jejich. Na stavy byl v České Třebové Suchánek. Vyučen nebyl žádnému řemeslu a měl tolik práce, že nepostačil dělati.

Výborným člun к are m byl Jiroušek v Litomyšli. Nebyl též řemeslníkem, „měl to ze sebe". Velmi dobrá brda dělal jakýsi Bernard, b r d a ř na Mendryku, a na drátěné paprsky byl vyhlášen Zeman ve Vamberce. Píšťaly dělali, jak praveno, kolovratníci; o cívkách bylo též pověděno. I pro rozpěradla, rejkany a j. přístroje znali vynikající hotovitele.

Zarážek se bály děti, meltě je otec stále při ruce.

Každé řemeslo mívalo své zvláštní zvyklosti a také — pověry. Podle pravidel tkalcovských nemá člunek zůstati nikdy prázdný, vždy se má v něm nechati cívka navlečena, sice nejde řemeslo. „Čert se ti do člunku vy— a máš po štěstí", poučoval starší mladšího; „hnědne nebudeš mít co dělat". Za-poměnlivým učňům lili vodu do člunku. Jiné pravidlo nakazuje, že při přestávce sluší v práci člunek odkládati vždy na pravou stranu.

Při tkaní má tkadlec zásobu nasoukaných cívek na ošatce nebo v košíčku. Když mu cívky dojdou, poklepává na s u kače. Vyndá t. duši a přejede jí okraje člunku sem tam. Dutina člunku vydá hlasitý zvuk, jímž se dává sukači na srozuměnou, by rychle cívky podal. Poklepávání či klepání bývá příčinou nedorozumění mezi tkalcem a sukačem, zvláště je-li to popudlivá osoba ženská.

,Za vlády pověr nebylo ani radno, dáti na jevo zvláštní zručnost nebo dovednost v řemesle, nechtěl-li se takový vydati v podezření, že má spolek s ďáblem. Povím příklad.

U mistra M. na Trávníku v České Třebové dělal teprv krátký čas cizí tovaryš, kterýž ještě neukázal, co dovede. Mistr jezdíval v sobotu na trh do Litomyšle. Jeden pátek večer navinul tovaryš kopu, aby měl druhý den co dělati. Časně ráno, než mistr odešel z domova, otázal se ho tovaryš: „Pane mistr, co pak budu dělat, než přijdou z Litomyšle?" Mistr vracíval se к polednímu, o čemž tovaryš dobře věděl. I jsa ujištěn, že tovaryš třeba při pilné práci ztěžka kopu do večera udělá, ba spiše neudělá, považoval otázku za planou a proto mu odtušil jakoby jen tak do prázdna: „Ale pobíjejte třeba střechu". Měli t. šindel již připravený na pobití chatrné střechy. To řek, odešel a brzy na vše zapomněl. Ale když se v poledne domů vracel a viděl již z pozdálí, že tovaryš na střeše a jak se činí, a že má již s hranici šindele vybito, tu si teprve vzpomněl na ráno a nechtěl svým očím věřiti. Spěšně vešel do světnice a přímo hledí ke stavu tovaryšovu. A hle, kopa také již celá hotová. I ulekl se náramně, že to není samo sebou, že tovaryšovi pomáhal ten — jehož jméno se báli tehdáž vysloviti. Po obědě tovaryše vy-