platil a na hodinu vypověděl řka, že „takového" řemeslníka nemůže potře-bovati. Stav, na němž tovaryš pracoval, rozbil a spálil tvrdě, že na něm nikdo již nebyl s to dělati, v čemž mu tehdáž každý uvěřil.

Kroj tkalcovský po domácku byl jednoduchý: jak mistr a tovaryši ráno vstali, tak zůstali celý den, na nejvýše, že se mistr opásal dlouhou modrou zástěrou, kterou však odložil sedaje za stav. On i tovaryš dělali v kratičké režné zástěře, kolem pasu pak připínali řemenem desatero, kožený to náprsník, jenž chránil je, aby oděv o pazdeřité dílo se nedral. Jméno to má původ svůj dle podoby kovových náprsníku kněží starozákonních, Za starší doby, kdy se řemesla na vzájem škádlila, musili i tkalci strpěti rádi neradi posměšek na ně namířený. Nejednou otázal se některý šibal tkalce přímo nebo v jeho přítomnosti, ví-li kdo, proč má tkadlec při práci vyhrnuté rukávy. Příčina prý jest tato. Jednou vylítl tkalci oknem člunek. Právě šla okolo kráva a člunek do ní zadkem vletěl. Tkadlec běžel za kravou, ale než vyhrnul rukáv, by do krávy sáhl, sjel člunek krávě až do „dršťky", tak že ho již nedosáhl. Dle jiné verse utekla zatím kráva i s člunkem. Od té doby má tedy tkadlec stále vyhrnuté rukávy, kdyby se mu taková příhoda zase stala, aby byl pohotově.

Jistě nescházely ani na tkalce posměšné písničky, jakž tehdáž býval o řemeslnících obyčej. Jedna pocházející z konce 18. stol. byla takováto:

Jiná, neméně štiplavá známa byla kolem roku 1830:

(To jest v modrých venku na očích lidem, kdežto doma jsou v režných.)

Že posměšky tyto byly namířeny na tkalce culkoviny, netřeba dokládati. Samy artykule cechovní nařizovaly, že tovaryš pod pokutou nesmí bez modré zástěry na ulici se objevit.

Neměl sice na růžích ustláno tovaryš tkalcův, ale u porovnání s velkým počtem mistrů, přečasto v starostech tonoucích, mohl se pokládati za šťastna. Starostí neměl o nikoho než o sebe a hlady zahynouti nemohl. Požadavky