Ко r š e. Článek jeho (О н4которыхъ бытовыхъ словахъ, заимствованныхъ древними Славянами изъ такъ называемыхъ урало-алтайскихъ языковъ) vyšel v „Zápiskách cis. ruské Společnosti zeměpisné, odděl, národopisné sv. XXXIV." a to ve „Sborníku na počest 70. narozenin Reh. Nik. Pota-nina" (1909, str. 537—546).

Ruský badatel, pravý Mezzofanti, přistoupil tu přes leckteré námitky, i které sdělil s původcem theorie písemně se stanoviska národopisného, přece

na základní thesi Peiskerovu o dvojí praporobě slovanské, již má za prokázánu; sám opravuje a doplňuje některé Peiskerovy údaje jazykovědecké, pokud se týkají slovního pokladu praslovanského, po případě obecně slovanského. Korš jde zejména dále při jistých názvech zvířat domácích, které (mimo nuta a souznačné skote) Peisker uznával ještě za domorodé, jež však Korš pokládá za pravděpodobné výpůjčky z jazyků cizích, většinou zuraloaltajštiny v nej širším slova smyslu, z části též г germánsiiny a z baltštiny. Původ uraloaltajský přiznává obecně slovanským názvům bykb, vote a koza, k nimž druží i ivarogb, původ germánský názvům svinija a skotz, původ baltský názvu ,,kráva". Přičte-li se k tomu rovněž cizí podle Korše baram a kom, konečně slovo fibsz, které prý značilo původně „skot", ale súženo bylo na strážce skotu ,,psa", vyplývá spisovateli v souhlase s přijatou naukou o nedostatku chovu dobytka, nastalém u Praslovanů, poznatek ten, že staří Slované chovali, t. j. směli doma chovati pouze mláďata, která, když vzrostla, byla jim uloupena kočovnými Turkotatary, Altajci; proto podrželi také svoje vlastní, starobylá pojmenování jen pro zvířata mladá (na př. telę, jagnq atp.), kdežto pro zvířata dorostlá, jim méně běžná, nutně přejímali nové názvy odjinud, hlavně od obapolných porobitelů svých. —

Hodlaje linguistické vývody Koršovy, na všechen způsob bystré a zajímavé, podrobiti obšírnější kritice v listě odborném, připomínám zde jen tolik, že autor neznal námitek, pronesených proti theorii Peiskerově od jiných, že však ani sám nezkoumal jejího podkladu tak důkladně a všestranně, jak by se bylo slušelo dříve, než se přidal k ní bezpodmínečně. To vysvítá zřejmě z toho, co v svém článku uvádí o slově tvarogn, jímž referent se zabýval co nejpodrobněji ve „Věstníku Č. Akademie" XVII., 113—131. Korš (str. 538) odmítá sice právem etymologii Vámbéryho, přejatou Peiskerem, i postřehuje správně, že domnělý základ turecký (osmanské turuš „kyselý") prozrazuje jazykový materiál především iránský, totiž perský; přes to nevyvozuje přirozeného z toho důsledku, že slovanské tvarogz jakož i řecké tvQÓg „sýr" a avestské tuiri „syrovátka"*) nejsou asi původu cizího, nýbrž domácího, indoevropského, naopak: Korš vypátral zatím vzor a pramen nový, č u-V a š s k é lybyrč a čeremiské tuburs, s nimiž však řecké a slovanské slovo velmi málo mají společného.

Tím však padl jeden z hlavních sloupů Peiskerovy theorie o praporobě uraloaltajské, a Korš nemá vlastně práva, aby v dálejšku u stanovených jím výpůjček, jazykově více méně nejistých, dovolával se jakéhosi axiómatu o pradávných těsných stycích Praslovanů s Turkotatary (Uraloaltajci). Co se pak týče Koršových parallel a dokladů i rozborů uraloaltajských samých, ne-upírám jim velké důležitosti potud, pokud skytají novou látku k badání oba-polnému se strany jak indoevropské, tak orientální. Zároveň však upozorňuji na několik momentů rázu obecnějšího, které padají na váhu spíše