v neprospěch thesí Koršových. Dlužno hned předem povážiti, že není ještě dostatečným důvodem pro podezřívání domácího původu slova to, že nebylo dosud spolehlivě vyloženo z jazykového materiálu indoevropského; zvláště taková starožitná slova, jakými jsou názvy zvířat domácích, vyžadují posouzení mimořádného. Jsou to vesměs slova braná často, ano každou chvíli do úst, a proto bud zachovávají houževnatě útvar svůj velice starobylý, nám nyní neproniknutelný, anebo naopak, právě že to byla slova všední, snadno se otírala a měnila, nahrazovala výrazy podružnými, mladšími, zřejmě ono-matopoetickými neb i zkrácenými z výrazů delších. Krom toho je nesporno, že známe přece jen vznik a dějiny jazyků indoevropských lépe než filiaci a zejména historii jazyků altajských, u kterých sám Korš jest nucen teprve stopovati a formulovati pravidelné hláskoslovné střídnice mezi dialekty příbuznými, práce, která v indoevropštině (slovanštině) vykonána téměř bez výjimky.

Avšak ani speciální výklady Koršovy, ač přísně vědecké a ostro-vtipné, nejsou přesvědčivý tak, abychom je přijali nutně a bez odmluvy. Při slově byкъ není na př. splněna hlavní podmínka převzetí z uraloaltajštiny, aby cizí bugá mělo и prokázané dlouhé; pozdější, jistě z turečtiny přejaté uské бугай nasvědčuje spíše opaku. Ostatek výklad slova byka z praslo-vanštiny (indoevropštiny), jak je podán v Beruekerově novém etymologickém slovníku slovanském (str. 112), uspokojuje úplně. Při koza je nápadno, že podle samého Korše severoturecké jazyky učinily z ruštiny výpůjčku znění podobného [käza atp.), jaké dovozuje Korš i pro nářečí jihoturecká {*käz\a\ki, z toho teprv káčki); při tom obecně altajské slovo zní docela jinak! Nejméně" námitek linguistických lze snad činiti při voh, ačkoli jsou vážné také zde; ale i kdybychom tu nutně uznali s Koršem výpůjčku z uraloaltajštiny (čuvaštiny), zdaž je tím spolu již řečeno, na kterém místě slovanského území a v které době přejetí to se událo? Pravěké styky slovanské s východem cizoplemenným nejsou přesně dosvědčeny, k tomu pak, aby slovo voh, byť cizí, dostalo se ke všem kmenům slovanským, stačilo převzetí ještě v dobách před 8. stoletím, kdy stále trvala jazyková jednota slovanská. Pro dobu tu i dřívější (pro 4. stol. po Kr. již) styky s Uraloaltajci jsou historicky zabezpečeny — a tak by bylo lze počítati nejspíše s výpůjčkou z bulharštiny (po 5- stol. po Kr.), což ostatně Korš sám naznačuje (str. 542). Toť však doba tak pozdní, že Peiskerova základní theorie nemůže se jí dovolávati, ani v tom smyslu ne, že by pozdní převzetí slova voh znamenalo právě dřívější, již od pravěku trvající neznalost předmětu samého, totiž skotu; nehledě к dobře indoevropským názvům ,,hovadou a ,,kráva", Korš by nejraději totéž přejetí názvu vola přisoudil též ostatním jazykům západoevropským, v nichž vyskytují se slova podobná nizoněmeckému Bulle ,,býk", totiž jazyku litevskému a severním i nizoně-meckým nářečím germánským, ale ovšem bez jakýchkoli důsledků kul-turně-historických neb dokonce politických, pouze jako příznak mezinárodních styků vůbec. A totéž by bylo nezbytno při hodnocení výpůjčky slovanské. Představu, znalost a jisté domorodé názvy skotu Slované podle svědectví jazyka vždycky měli a nepozbyli jich nikdy, ale mohli se od východu naučiti něčemu novému, poznati jiný druh skotu nebo jiný, nový způsob kastrace jeho atp.

Slovem, etymologie Koršovy nejsou s to, aby podepřely posici Peiske-rovu, silně otřesenou s několika stran. Etymologie ty, podle samého autora jen pravděpodobné za jistých podmínek a předpokladů, nejsou však ani způsobilým podkladem shora naznačené dedukce Koršovy, i psychologicky ne-