|
@S@l82
v první řadě jsou adresovány publikace p. Kraussovy, mohou působiti zcela, lživé ponětí, jakoby takové byly poslední hlasy vědy slavistické vůbec. Dotýkaje se písní o „střelách viliných" praví, že slovanští mythologové neopomenuli do této pověsti „einen grossartigen Sonnenmythus hineinzugeheim-nissen, und blaue Wunder von der durch das schlimme Christentum zerstörten alten slavischen Religion auszusinnen", jakoby slovanská mythologie dosud stála na tomto stanovisku. Fr. S. Kraussovi nedostává se bohužel chladné vědecké objektivity, než jest přes příliš subjektivní a osobní, zná leda své přátele aneb dávné odbyté vědecké veličiny, jako W. A. Maciejowského (str. 177).
Písně, které v knize této vydal, jsou známy z jiných už vydání, jako Matka Jugovičů (289 sl.), Starina Novák (str. 297 sl.), Zmaj ognjeni Vuče (ЗЗЗ sljj Záhuba víly u jezera (366 sl.). Očekávali bychom od vydavatele, že by přesně stanovil poměr verse své к versím dříve vytištěným, že by přesně dokázal, že jeho verse jest dokonalejší, jak to tvrdí o posledně jmenované písni, aby aspoň uvedl přesně bibliograficky ostatní varianty. Ale p. dr. Fr. S. Krauss opovrhuje takovou suchoparnou vědeckou p^ací a nemohl by ovšem při takovém způsobu práce přece ignorovati, co ve slovanské vědě bylo vykonáno.
V první části pojednáváno o čarodějnicích v tradicích jihoslovanských, o jich schůzkách, sletech, jak možno viděti a poznávati čarodějnice, o čarovaní krav při dojení a p. (str. 31—86), sestaveny tradice sebrané od spisovatele, řidčeji od jiných, a ovšem materiál daleko není vyčerpán, jelikož důležité novější sbírky, jako zvláště Zbornik za narodni život južnih Slavena i j. důsledně jsou ignorovány. Totéž platí o dalších částech knihy, o kapitolách, ve kterých sestaveny tradice o moru (str. 87—109), o vracejících se nebožtících (112—123), o upíru (124—136), — Krauss nesouhlasí zcela s míněním běžným, že víra v upíry má svůj střed u národů slovanských, než míní zajisté správně, že tato víra jest společná všem národům, pravá nejznámější její forma jest slovanská, vykazující se některými zvláštnostmi, vůči názorům jiných národů — o vlkodlaku (137—144) — tradice o vlčím pastýři potřebují silně doplňků —, o můře (145—154), o kanibalismu (155 až 163) se zbytečným a nemístným záštiplným útokem na Chrvaty, o čarování lásky (164—173), kterážto kapitola by se snadno dala velice rozhojniti na základě novějších materiálů sebraných od domácích národopisců.
Dr. Friedrich S. Krauss vykonal zajisté velmi mnoho na poli jiho-slovanského národopisu, o výzkum jihoslovanských tradic a šíření jich známosti ve vědeckém světě získal si nepochybně zásluh nikoliv nepatrných, a on si jest jich také až příliš vědom. Bohužel svou nevraživostí a hašterivostí vůči každému, kdo neprovází bezpodmínečnou chválou každou jeho publikaci, nesouhlasí s každým jeho názorem, zavinil jaksi sám křivé postavení к odborným kruhům slavistickým, kterým právě pro dalekou většinu svých vědeckých prací hy měl býti nejbližším. Z příčin bůhví jakých zanevřel naprosto na slavistické kruhy, má pro ně leda úštěpky, posměch záštím překypující, pokud jich vůbec neignoruje, nezamlčuje. A tím zajisté vědecké práci slavistické při svých stycích s předními etnografy všeho vzdělaného světa velmi ubližuje a škodí, čím méně jsou vědecké práce slovanské jazykem svým blízké světu neslovanskému. Ale není to ani na prospěch vědecké práci dra Friedricha S. Krausse, jak snad pozná časem svým i cizí svět vědecký. J. Polívka.
|
|
