Naše povídka je plod literární, nikoli lidový. Neboť civilisace je značně pokročilá: král, věž na poklady; zdi stavěné z velkých tesaných kamenů; vojsko, věšení zločinců, ražení zlaté mince, vše o tom svědčí.

Výsledky pojednání jsou založeny hlavně na důvodech negativních: nic neodporuje tomu, aby pověst byla vznikla v Assyrii. Proto asi je G. P. sám má jen za pravděpodobné.

Za více než 30 let, která uplynula mezi sepsáním a vydáním práce, objeveny byly četné jiné verse této povídky, ale podstata hypothesy G. P. jimi tuším není dotčena. V jednotlivostech neshledáte skoro nic, s čím byste nemohli souhlasit. Snad by se dal zdůrazniti více než se stalo velkoměstský ráz povídky (zmizení člověka ujde pátrání, potřeba označit dům) ovšem, toliko uznáme-li, že prostředí prvního vypravovatele zanechalo v ní stopu po sobě. Mythický původ motivu o starém zloději nezdá se mi dost pravděpodobný. Je dokázáno, že mythus podobný Prométheovu skutečně existoval v Assyrii? A nemálo to zvyšuje pikantnosť a souhlasí krásně s povahou povídky, že právě zloděj, sestátiý v zápase s lidskou chytrostí řídí beze zdaru nástrahy královy proti mladému a počínajícímu.

*

Připojujeme tu českou versi uveřejněnou od G. Hueta v Revue des traditions populaires, mai 1908, str. 161. Osud její jest dosti zajímavý. Nalezena byla od Paula Mayera v pozůstalosti Gastona Parise, který ji obdržel v překladu francouzském od Vídeňana Fr. Hirstera v listopadu r. 1879. Hirster slyšel ji vyprávěti v Domažlicích, v Terezíně ano i ve Vídni, kam prý se dostala s přistěhovalými z Čech řemeslníky a služebnictvem. Nebude od místa, po-dáme-li zde překlad povídky:

Byl jednou pastýř, jménem Jan, kterého považovali za hlupáčka, ne-motortt a bázlivce. Ale netrvalo to dlouho a dokázal skvěle svou lstivost a odvahu. Jednoho dne nespokojen jsa se svým zaměstnáním, zanechal stád a bloudil po lesích. Tu upadl do rukou loupežníků, kteří poznavše brzo jeho sílu a důmyslnost, přijali jej do své družiny. Počínal si tak dobře, že stal se postrachem celé země a po smrti starého náčelníka byl postaven v čelo bandy. Král český a jeho poddaní jsouce neustále znepokojováni od těchto pobudů, rozhodli se udělati tomu konec a schytati lupiče, zvláště pak jejich náčelníka Jana. Vyslali proti nim vojsko, jemuž se poštěstilo zmocniti se bandy, vyjma Jana, který obezřele se skryl v dutém pni starého dubu. Král zvěděv, že Janovi podařilo se uniknouti, rozhodl se užiti lsti. Dal umístili na jedné bráně města diamant veliké ceny; jenom že diamant byl spojen se strojem, s pastí, která měla zachytiti toho, kdo by se dotkl klenotu, a zkrat i ti jej o hlavu.

Jan vydal se do města, aby ukradl diamant, ale tuše lest, spojil se s jedním sedlákem a jeho ženou. Venkovan přijal na sebe úlohu, sejmouti diamant. Sotvaže však se dotekl stroje, drahocenný' kámen spadl a s ním zároveň také hlava ubožákova. Lupič těšil selku slibuje jí, že se s ní rozdělí o cenu diamantu a že pohřbí bezhlavé tělo jejího muže (hlava patrně zůstala v pasti). Z rozkazu králova bylo pověšeno tělo na šibenici. Šibenice byla střežena vojáky, kteří měli se zmocniti mimojdoucích, již by oplakávali oběšence. Když nadešla noc, Jan přestrojil se za vinaře, vzal vozík, na nějž naložil několik sudů vína a dvanáct sutan. Tak jsa vypraven přiblížil se к šibenici. Přišed tam vymyslil si nehodu. Vojáci přišli mu na pomoc