Při praní se šlapalo.

Na běliskách měli boudy přenosné o 4 nohách. V těch v noci hlídači líhali, ale přes to stávalo se, že zloději třeba několik kop najednou stáhli a odnesli.

V Přívratě měli na praní prádla valchu, poháněnou vodní silou. Říkali tam Na presích. V roce 1870 stála již opuštěna a později ji rozebrali.

V Dlouhé Třebové a na Lhotce bílili poněkud jinak. Natažené na plátnisku plátno kropilo se vodou z řeky. Též na noc se kropilo, byla-li měsíčná, neboť dle mínění lidu měsíčním světlem se rychleji bílilo než slunečním. Zahřívalo pak se vždy po dvou dnech. Voda vařila se v kotli vedle řeky v kotlisku postaveném, kde stála vedle kotle i p e j-chovka (pejchouka), t. j. džber neb kád s dřevěnou trubkou a zátkou na dně. Kopy složily se do pejchovky, na vrch prostřela se t r á v-n i c e nebo plachta, na tu nasypalo se popela a lila se vařící voda z kotle. Byla-li pejchovka plná, vypouštěl se louh dole do putýnky a vracel do kotle. Polévání opakovalo se tak dlouho, až dužiny pejchovky i zevně byly horké. Na to se káď pečlivě plachtou přikryla a víkem přiklopila. Plátno se nechalo pařiti, dokud samo neschladlo. Potom se v řece vymáchalo. Vymáchané se tlouklo. K tomu měli lávku o 2 nohách. Nohy stály ve vodě, beznohý konec spočíval na břehu. Na prkno položila se kopa, čtyři ji obstoupili a boucháči, krátkými, tlustými dřevy, ji tloukli, načež ji opět na plátnisko natáhli. Než se plátno vybílilo, bylo potřebí 15 záhřevů.

V Dl. Třebové bylo několik bělidel, byla obecní i vlastní bělidla. Bílili jen chalupíiíci, protože bydleli dole při řece, kde měli u chalup různo stojících široké a rovné trávníky, které se к bílení výborně hodily. Sedláci „na kopci" neměli ani vody, ani trávníků, ba ani kdy. Potřebovali v noci odpočinku, kdežto plátno se musilo hlídati; šli po něm zloději.

Noční hlídky pláten bývaly příčinou mnohých veselostí a venkovských žertů. Nejednou se stalo, že hlídač z plátniska na smrt polekaný utekl. Zahnal ho „duch", v jeho vlastní plátno zabalený. Nejvíce šibalství natropili chasníci, přišla-li hlídka na dívku. Číhali na ni za křovím, až vstoupí do boudy. Počkali pak chvilku, až usne, o čemž nepochybovali. Potom vzali opatrně boudu i s holkou, odnesli ji do řeky nebo do rybníka, tam ji postavili a vzdálivše se házeli na střechu kamínky. Když pak se dívka probudila a rozespalá nic zlého netušíc z boudy rovnýma nohama do vody třeba po pás skočila, tu měli mladíci ovšem nehoráznou radost. Dívka nejednou uhodla, kdo asi byl původcem. „Počkej, Bobši (jméno domnělého) ty potvoro!" volala do tmy, „já vím, že tys to byl."

V kotliskách se v sobotu večer děvčata též koupávala, při čemž je opět hoši plašívali.

V České Třebové měl na domácí plátna bělidlo Rambousek v Bezděkově. Celý týden nechával plátno u řeky nataženo, v sobotu je sebral a přes neděli zahříval.

Někteří jednotlivci, majíce k tomu příležitosti, bílili si doma sami. Práce ta byla nemálo namáhavá a prováděla se takto: Plátno natáhli na drn a zavěsili na školičky, opatřené zuby. Na každý konec plátna přišly tři kolíky vedle sebe. Zarazily se pevně do země v poloze poněkud šikmé. Na jednom konci plátna svázaly se třásně v oka, kteráž se zavěsila na zuby kolíků, na druhý konec nemající třásní přišily se tkanice. Prostředek plátna, aby n e p ř i 1 e h 1 (t. j. k zemi) zpodpíral se š i b e n i č k a m i.