rozměrů. Za léto vybílilo se třikráte, pokaždé 110—130 kop. Od kopv bylo 25 až 30 grošů šajnů (1.04—1.26 K). Když se blížilo sv. Josefa, „pozdravovali" lidé běliče: „Jak pak, Hýble, budete bílit? Tak vám toho navezeme."

Správa nebyla nákladná. Dříví se nekupovalo. V panském nadělalo se paliva s potřebu: nasekalo se soušek (suchých stromků), nasbíralo chrastí a drůbků — na to nikdo nehleděl. Popela nanosili vesničtí za levný peníz к jaru do hojnosti. Bělič ho měl na stropě v chalupě „hroznou kupu". Za měřici platil 7—£ grošů (2g—33 haléře) a to jej přivezli ze vsi až do stavení. Na záhřev dala se měřice popela z měkkého dříví. Na první záhřev bralo se 18 kop, na další po 20—22 kopách.

Již za mrazů začali voziti plátno, neboť vymrznutím bělelo samo. Práce děla se takto:

Nejprve se plátno naházelo do potoka, kterýž se přepážkou zachytil, že se udělala nádržka. Tam leželo třeba dva dni i rozmoč.lo se tak, že z něho tekla červenohnědá voda. Čím více se vymočilo, tím lépe se mu posloužilo. Ve vodě kladlo se do šířiny, t. j. nesložené, aby se n e-s p 1 š t ě 1 o, sic by je nebyl dostal od sebe. Když se vytáhlo na břeh, odvezlo se na trakaři na prostranství a tam se rozložilo. Rozkládali je na holou zem, na drn, a tam zůstalo týden. Každý den se dvakrát až třikrát polí vačkou polévalo.

Polívačka byla malá dřevěná nádoba, kterou se voda snadno rozstří-kala. Přilévala se do ní potoční voda konví. V Č. Třebové bylo několik bednářů, ale polí vačku, jak měla býti, dovedl jen jeden (Pirkl na Skalce). Po týdnu dalo se plátno na záhřev. Kád měla díru od hůry, aby pak se ne-ucpala, vězel v ní štenflík. Nad dírou byly čtyři opůrky, aby plátno do vnitř nezáležalo. Plátno se do kádě kladlo po listech, všude stejně. Plná kád se přikryla jedním polouchem, jemuž říkali luhovka. Vybral se k tomu vždy nejšpatnější kus. Z kotle ležícího nížs (jako v Kozlově) nalévala se vařící voda na luhovku, až plátno bylo pod vodou z a v ř e t у. Potom se z kádě voda zase spustila do kotle, což se opakovalo. Když bylo podruhé vyzahřito, nechalo se plátno (v té druhé vodě) stati 12 hodin, načež se louh vypustil. Byl tak hustý, že ho tkalci používali ke škrobení příze. Jinak se nosil na pole a zalévalo se jím.

Po záhřevu naházelo se plátno na 2—3 hodiny opět do potoka a vymáchalo se. Šla z něho hustá barva. Pak se vyvezlo jako hromádky hnoje na prostranství a tam se opět natáhlo. Takových záhřevů, praní a natahování bylo potřebí šestero; za 6 neděl bylo tedy vybíleno. Bylo-li oschlé, kladly se přes ně „tejčky", aby je vítr nebral. Když se d o b i 1 o v a 1 o, tedy po posledním záhřevu vymáchané se položilo na š t o k, silný stůl, a boucháči tlouklo, že z něho tekla voda jako mléko. Boucháče byly při-sekané štěpiny bukové.

Vybouchané se ještě důkladně vymáchalo, položilo na místo, kde by se nepomazalo, načež po uschnutí do t r u b e k stahovalo a do předního konce zahotrlelo. Na to svázalo se provázkem na tkalcovský uzel a odvezlo se na mandle.

Jmenovaný Hýbl pracoval na bělidle až do stavby dráhy r. 1844. Bě-lisko se pak zrušilo a pozemky na stavební místa rozprodaly. Prostírá se na nich nynější Tkalcovská ulice.

Bílená culkovina vozila se do Vídně, Št. Hradce, Pešti, Terstu a j. Pokrývali jí schody v domech, aby je nemusili bíliti nebo umývati.

Také se bílila příze cúlková a sice na knoty lojových svíček.