Kupci hleděli docíliti rychle prvního bílení, neb'oť к svatodušním svátkům přijížděli pravidelně židovští obchodníci z Vídně a skoupili, co hotového shledali.

Značná spotřeba popela ve velkých beľdlech vyvolala zvláštní živnost, kterou se zabývali t. zv. popeláři. Jedouce po vsi volali lidem do oken: „Máte popel na prodej?"

Za malé částky dávali kousky mýdla, větší množství kupovali na měřice a platil, je penězi. Podle barvy a tíže rozeznali druhy popela. Za bukový platili nejvíce.

Z domácího plátna nosil se nejen spodní oděv, nýbrž i oblek svrchní. Na Moravě a dále na východ byl i svrchní oděv z plátna buď režného, nebo vybíleného, v Čechách dávalo se plátno na svrchní oblek barvití, což obstarávali b a r v í ř i ; barv lo pak se nejvíce na modro.

V první polovici ig. stol. chodily i nejpřednější měšťanky po domácku v modrých šatech, také dospělé dcerky ve všední den byly celé v modrém. Později měly aspoň široké zástěry z obarveného «platna domácího. Také muži spotřebovali dosti modrého plátna na kapesníky, zástěry, kazajky, podvlékačky. Modré bývaly i povlaky a přikrývky na postelích, záclony i šátky na hlavu. Chalupníci venkovští, ženy i muži, chodí dosud v modrém obleku. Chudí mívali plátno na kabátech, kalhotech a kazajkách pouze režné; barevný oděv byl příznakem již jakéhosi stupně zámožnosti. A čím zámožnější ženy byly, tím světleji dávaly si plátno barvití; volily ovšem také hlavně plátno jen tenké, ať na sukně, živůtky nebo zástěry. Za takových okolnoslí mívali barvíři práce hojnost a bylo jich také značný počet proti nynějšku. Vedli též ob hcd, chodíce na jarmarky, někteří (menší) i po domích.

Barvíř byl u porovná í s v lnou částí občanstva člověk zámožný. Měl nej n rozsáhlejší stavení než tkal i nebo jiní řemeslníci, v něm pak mimo byt ba r ví- nu s t.skárnou, též vel ký mandl, umístěný obyčejné na dvoře v budově velké todole podobné. Potřeboval nevyhnutelně i dobytek, aspoň jedm ho koně a pro nčj stáj. Vedl li obchcd, musil míti i do toho. U barvím mívali č s^o, podlahy umyly, což bylo známkou blahobytu.

V České Třebové byli v oné době čtyři takoví barvíři, tři Uncajtykové a Cejnar.

Místo firmy míval barvíř obyčejně kus modrého, vzorkovaného plátna na stavení. Podobná, ale mnohem vělší vzorkovnice visela uvnitř, buď v síni, bud v tiskárně, nebo kde s ľdmi vyjednával. Každý vzorek měl číslo formy, podle čísla se pak forma snadno našla. Forem měli barvíři na sta, mnohdy si je také ze dřeva vyřezávali, nebo z mosazných plíškův a drátkův (nýtků) vytloukä'1'i.

V neděli a ve svátek přicházeli venkované v zástupích к barvířům. Přinášeli plátna do běla nebo na polo vybílená, tenká, tlustá, prohlíželi plachtu se vzorky a vybírali si číslo. Vyvolené ukázali přichystanou tam hůlkou. Některé vzorky byly zvláště oblíbeny a to číslo lidé již znali a bez hledání jmenovali. U Uncajtyka „u kostela" nej oblíbenější bylo číslo 18