ji olej nik vsypal do pokrutnice, formy. Byl to dvouuchý hrnec z kovaného železa o stěnách s prst tlustých. K němu patřilo pohyblivé dno apoklička vnikající dovnitř hrnce. Obé taktéž z tlustého železa ukováno. Dole měla pokrutnice široký okraj k zachycení dna. Olejnik postavil ji na kládu, dovnitř dal nejprve dno, pak vsypal teplou moučku, upěchoval ji, aby se všecka vešla, přikryl podložkem (kouskem plátna), přiklopil pokličkou a drže nádobu pak za ucho podržel ji ležmo mezi olejními kládami tak dlouho, dokud ji neuchopily.

Olejní klády byly dva mohutné trámy dubové s 3 sáhy délky. Na jednom konci byly podepřeny a s č e p o v. á n y, by se nemohly hýbati. Druhé konce byly volné a visely na laťkách u stropu zavěšených a pohyblivých. V obou dolních (volných) koncích zadělány byly železné, matky se závitky proti sobě postavenými a mezi nimi umístěno bylo kolo na zatahování (sbližování) klad. Kolo mělo hřídel taktéž železný a místo hladkých čepů byly na něm šrouby rovněž opačně к sobě postavené. Ramena kola nesla věnec, v němž zaraženy byly dřevěné hřebíky vyčnívající po obou stranách. Když se kolo točilo dolů, klády se stahovaly (svíraly), až došly, t. j. do konců šroubů. Uvnitř mezi kládami čněl vodorovně postavený čep (dudák, svale k, с válek), oblý to kus tlustého, tvrdého dřeva. Čep zapadal do pokrutnice, a tlačil pokličku dovnitř. Když olej nik, jak výše praveno, pokrutnici mezi kládami držel, dal t o č i č o v i (nebo dvěma točičům) znamení, nebo na ně zvolal: „Zatahujte!" Točičové chopivše se kola otáčeli jím nejprve zvolna dolů. Až když klády pokrutnici ujaly a olejník pustiv ji poodstoupil, točili úsilno rukama i nohama pomocí hřebíků (kolíků). Klády sblíživše se na dolním (volném) konci, prohnuly se uprostřed a pružností svou hnaly čep do pokrutnice, až olej srčkem na žlábek nebo podloženou mísu či jinou nádobu vytékal. Klády nechaly se sevřeny po několik minut. Mezi tím časem t o č i č obstarával jinou práci, bud stíraje nebo přesívaje a měře moučku, kdežto olejník (p r a ž i č) pekl na pícce moučku pro novou po-krutinu. Když ji měl na necičkách již připravenu, zavolal na točiče: „Popouštějte!" Stačilo nevelké hnutí kolem vzhůru, aby se rozpustilo, a již běželo samo na zpět. Olejník vyňal uvolněnou pokrutnici, vyklopil pokličku na kládu a dno i s pokrutinou vyrazil nárazem na jiný čep stojící svisle na jedné z klad, okovaný železem a tlustý i vysoký s 8 cm.

Poněvadž na okraji pokrutnice zůstalo něco vytrysklé, ne vymačkané moučky, oškrábl olejník pokrutnici a obřízek přihodil do moučky k nové pokrutině. Potom nasypal poznovu pokrutnici a zatahovalo se znova. Práce postupovala dosti rychle. Pokrutiny jsou vymačkaná moučka. Mají tvar okrouhlých desek silných asi 3 cm. a jsou tvrdé jako prkno.

Pro obyčejnou potřebu dávalo ve statcích (v Kozlově, Říčkách i jinde) na olej půl měřice semene, řidčeji i celá. Olej sléval se do b an ě к (džbánů) nebo p 1 u с о г ů (kameninových lahví baňatých) a s pokrutinami odnesl se domů. Čerstvý voněl a byl téměř sladký. Rádi si do něj namáčeli chléb. Při dobré chuti zůstal asi 14 dní, načež žlukl a hodil se jedině к svícení a mazání. Pokrutiny sloužily za krmivo, mastila se jimi píce dobytku. Dosud vaří se kravám před otelením i kozám z téže příčiny. Vůbec užívalo se i místy dosud užívá semene lněného, oleje i pbkrutin v lékařství jak při dobytku, tak u lidí.

Kozlovská olejna zanikla, když se v okolí přestal síti len.

V Litomyšli nachází se olejna řečená na Bernadce. Založena byla roku 1793 jako živnost samostatná na výrobu oleje a fermeže. Majitelem