aj.). Z malé části jsou to nepochybně též poslovenčení Němci, přistěhovalí horníci. Asi 30 rodin má příjmení německá, jako Reich, Klein, Lang, Roth, Weiss, Schwarz a j.

Zaměstnáním jsou bud „furmani", odvážející dříví z lesa nebo „baníci" čili „haviari", pracující v okolních báních nejvíce na Bindtě a v Roztokách, kde dobývají železnou rudu pro německou společnost z Pruského Slezska. Železná ruda dopravuje se v koších po drátové dráze к úzkokolejné železnici a pak po košicko-bohumínské dráze do Pruska, kde se teprve v hutích vyrábí z ní železo na mesopotamskou železnici. Horníci vydělají si zde denně 3—4 K, z čehož ovšem dosti značnou část ztráví na místě. Přece však i rodiny horníků v Hnilci žijí celkem dobře, kávu mají denně, k tomu bílý chléb, maso, mouku a pálenku nosí si z Iglova z potravného spolku, ano i čaj pijí — to je naučili ti, kteří se vrátili z Ameriky. Žebrák není v obci ani jeden.

V Americe jest z Hnilce a okolí asi 600 duší, obyvatel jest v obou Hnilcích a příslušných samotách: Delava, Pusté Pole, Stupy, Sikavka a Rakovec asi 1300. Více by se jich tu ani neuživilo. Orati zde neumějí, neboť žádných polí nemají. Jedině brambory si sázejí na malých kouscích nedaleko domků svých, pozemek si motykou zkopají. Kdyby sázeli brambory u lesa, vyryli by jim je divocí vepři, kteří jsou jejich milovníky. U lesa mají jen louky, nazvané tu „lesné zahrady", na nichž tráva pro dobytek roste. Také len se zde rodí pěkný, z něhož v zimě tkají ženy plátno, dříve ho ovšem „sušia, buchkajú a trepú". Domky zde mají všude pěkné, čisté, dílem kamenné, dílem dřevěné, vyjma bývalou „hutu" všecky přízemní, šindelem kryté (sláma je tu drahá věc). Dřevěné chaloupky jsou celkem, známého oravského typu s kabřincem a makovicí a se stříškou kolem do kola. Zvláštností jsou tu věžičkovité, šindelem pobité komíny. Okna bývají dosti veliká, tak že tu nebývá jako jinde na Slovensku

Vedle domků a před domky mají oplocené zahrádky s květinami, zejména slunečnicemi. Pr.klet (pitvor) s ohniskem pro vaření mají již jen v jedné chalupě, všude jinde „pece" s plotnou.

Navštívili jsme vr itřek zděného domku, patřícího Karlu Smoradovi, kde získal jsem pro N. M. Č. starý kulač na slivovici s modrými a zelenými ozdobami. Prádlo (graty) perou jako jinde na vodze, tlukouce na ně „p'estom".

V Hnilci mají na 20 š cích strojů. Odbírají asi 20 „Ludových Novin". Škola jest ve Spišském i v Gemerském Hnilci. Do každé z nich chodí as 50 dětí.

P. farář Št. Mišík je p Iný sběratel písní, pověstí a lidových prostředků léčivých. Z těchto pokladů svých uveřejnil nejvíce ve Sborníku a v Časopise Musealní Slovenské Společnosti, zejména Pověsti slovenského lidu ve Spiši 1896, Dačo z ludového herbára na Hnilci 1905. Samostatně vydal Písně lidu slovenského ve Spiši 1898. Avšak písně východoslovenské, jak Czambel ve své Slovenské reči, str. 202 a sl. dokázal, nejsou většinou původní, nýbrž české a stredoslovenské, jak z rýmů a jiných věcí patrno. P. far. Mišík jest nejlepším znalcem národopisných poměrů ve Spiši vůbec. Z rozhovorů s ním o tom uvádím toto:

Se Šmertkou na počátku jara chodi v Markušovcích a v Jabloňové. Na Vel konoce chodí chlapi na pomlázku a ženy oblievajú čili „okúpajú". Dárkem pak dostávají vajíčka se škrabanými nápisy a ozdobami. Tyto jsou v Hnilci jen nedokonalé, za to v Ščavniku umějí škrabati krásné.