Některé nápisy vajíček ze Ščavniku:

@BAS

„Povjec mi Haničko

čo ce boli

nešem ci listek

javoroví.

Lísteček z javoraj nič nepomáha."

„Dnes dobru noc. Utre veseli den.

To ja im zo serca vinšujem

každi den.

@

Emlököl 1905."*)

Na i. máje zasazují se stromky (brezinky). Při chorobách lidí i dobytka zacitujú (zaříkají) a pomáhají jmenovitě léky rostlinnými. Na př. lupčík rostlina (ligusticum leviticum) dává se jako obkladek na ránu tomu, kdo je od hada „ukušený".

Hojné jsou zvyky o svatbách. V Levoči o svatbě vyváděli vždy ženicha za město a zavázali mu oči, načež musel stínati kohouta. V Hnilci a vůbec v okolí Iglova dosud se zachovala stopa němectví v názvu „brau-tyan" (ženich) a „brauta" (nevěsta). Tak na cestě do Iglova dohonil jsem dva mládence, přes černé šaty křížem bílou šerpou ozdobené, se třetím bez šerpy. Na moji otázku po významu toho, odpověděli mi: „Ideme pytac (zvát) na veselu." „A to je naš pan brautyan," okazovali mi mládence bez šerpy. „A oni kdze idu?" navzájem zase tázali se mne. „Boh ich sprovodz!" loučili se se mnou. Při svatbách v Hnilci také rozličné „fígle (žerty) robia", ženy nevěstu čepčí, za muže se oblékají, muži opět za ženy a pak jedni druhých dřevěnou břitvou holí.

Zvláštní originální zvyk jest „zbojnický tanec". P. far. Mišík popisuje jej ve své knížce „Kostol a fara v Hnilci" r. 1895 v Turč. Sv. Martině vydané, na str. 27 dle skutečnosti takto: „Práve keď je všetko v najlepšom rozmare, otvoria sa zrazu dvere a „12 zbojníkov" — chlapi ako jedle — vkročí do izby s „harnadom" na čele. Muzika zatíchne a všetko utiahne sa do kúta — ani ceknúť. „Harnad" najsamprv vážne si obozre tanečníkov a svadobníkov, potom rozkáže muzikantom zahrať „zbojnícku", pri ktorej „zbojníci" voľno kráčajú v kole, jeden za druhým a potom na povel tancujú odzemok, vyskakujú a dupocú, že sa celý dom otriasa. O nedlho prestanú tancovať, učupia sa v kruhu na podlahe a držia akúsi poradu. V tom počuť z vonku hvizd —■ a všetci „zbojníci" vyrúťa sa z domu, ako blesk, i zmiznú."

Na pohřbech muži často „vykladajú", t. j. mluví o mrtvém, jak žil. Zeny opět lásku k mrtvému prokazují'preukrutným plačem. „Ach ta krásně plakala," bývá nej lepším svědectvím manželské lásky.

V krčmě bývá muzika spojena s tancem dvakrát ročně, totiž na fašiangy (masopust) a na odpust (pout a posvícení zároveň). )|: