zůstávají Kirchnerovi, kde koupil jsem pro Národopisné Museum 2 vyšívané a 2 tkaté ,,š o r c e" а 2 „servítky" vyšívané. Domky mají zde většinou „m urane" (zděné). Jsouť Myslavané mimo rolníky také i z části zedníky, pomáhajíce budovati vzrůstající Košice.

Dvéře vedoucí z prikletu (kuchyně), kde už skoro všude mají ,,p e-cok" (kamna), do „hiže" (pokoje) ozdobeny jsou kolem dokola navěšenými malovanými talíři. Myslava jmenuje se maďarsky Myszlóka, německy Deutschendorf (na vojenské mapě speciální), což by snad svědčilo o tom, že v Myslavě kdysi kromě původního obyvatelstva slovenského byli také osadníky Němci, kteří se však zcela poslovenštili, tak že dnes v celé Myslavě nikdo ani slova německy neví. I vlastní jména některá, jako vzpomenuté „Kirchner" domněnku tuto potvrzují. Byla již úplná tma, když jsem

Podávám zde 4 východoslovenské pohádky, které jsem si o prázdninách r. 1906 zapsal. Prvé 3 jsou z Hnilce u Iglova ve Spiši, čtvrtá jest z Něm-covec u Kapušan v Šaryši. Pripovidky ty jsou zajímavé a důležité jednak jazykově, jelikož z nich nejlépe poznati můžeme východoslovenské nářečí, lépe než z písní, jak praví i Dr. Czambel, kterých mají východní Slováci nedostatek. Mimo to jsou však také zajímavé i národopisně, neboť jsou do jisté míry jakýmsi obrazem duševního stavu lidu, který si je vypravuje.

Tak vidíme na př. v pripovidkách z Hnilce, kde živí se muži většinou banictvím, že vypravovala mi babička Šmelková o „bergmanykách", čili jak.bychom my řekli o „permonicích" čili trpaslících. Ženy zaměstnávají se tam jako jinde v zimě předením lnu a na přástkách vlastně jest původ všech pripovídek i jaký div, že látka k pripovídce ze života pradlen čili kudzelnic nejdříve jest na snadě. Třetí pripovidka zase tlumočí názor, jaký má lid 0 faráři — vedle učitele jediném intelligentu mezi nimi žijícím.

V Němcovcích pak sám vyzval jsem vypravovatele krejčího Horváta, aby něco mi povídal o „zbujnikoch" a nesklamal jsem se. Jsouť nedaleko Kapušany, nad nimiž zvedají se na vrchu zříceniny starého hradu kapu-šanského a v takových krajích jistě nebyla nouze o lid proti útisku pánů se bouřící a tedy i disposice pro povídky o zbojnících. Jazykově jsou tyto pripovidky proto cenné, jelikož nám nejlépe ukazují, kterak liší se východoslovenské nářečí od stredoslovenského spisovného.

Prízvuk jest všude na předposlední slabice a samohlásky jsou krátké jako v polštině. Nej čistší východoslovenské nářečí*) jest nářečí v okolí Prešova, zejména z městečka Velkého Šaryše. I naše pripovidka z Němcovec blíží se к tomuto nejčistšímu nářečí, jelikož Kapušany i Němcovce nejsou od Prešova daleko.

Rozumí se, že jsou i mnohé zvláštnosti lexikální.