původně označuje léčivé kořeny, „Heilwurzeln") shledávali prý nejstarší Germáni v nejbližším okolí svých příbytků, správněji řečeno, brali na léky rostliny, které rády rostou v plotech, u plotů a na cestách blízko vesnic a samot. К těm rostlinám tedy obrací se v druhé řadě a od nich potom postupuje ke skupinám odlehlejším.

Podle názvu knihy bychom čekali, že zde autor podává vše, co si německý lid z říše rostlinné vybírá, léče se pověrečně i prakticky, ale tomu není tak. Höfler činí, aneb alespoň snaží se činiti mezi léčivými rostlinami jemný rozdíl. Našim folkloristům je známo, že mnohá léčiva rostlinná, kterých náš lid podnes s plnou důvěrou užívá, rozšířila se v něm teprve v pozdním středověku z tištěných herbářů, podle nichž vznikaly přečetné herbáře psané. Mathioli, Hájek, před ním Černý a po něm Huber, Zalužanský a j. u každé rostliny udávali, к jakému je „lékařství". Toho pamatuje Höfler a vymycuje předem rostliny, jichž užívání vešlo do lidu z knih středověkých botaniků. Naproti tomu ochotně pojímá ve své úvahy rostliny, které venkované poznali od mnichů z klášterů v jejich sousedství založených, ať už to byly byliny domácí, ať importované z krajin jiných. Není pochyby, že bude velmi nesnadno vystihnouti přesně a správně rozdíl právě uvedený. Jedinou téměř pomůckou jsou nám při tom názvy rostlin, uvedené v středověkých slovnících a jiných seznamech, ale tou pomůckou vystačíme u rostlin některých, nikoli však u všech. Řikají-li na př. na Českobrodsku kterémusi druhu bodláku kartnbenedik, poznáme neklamně, že tento Carduus bene-dictus jménem i užíváním jest původu herbárního. Sluje-li na Kladensku chrastavec „kaviáš" (scabiosa arvensis) a nalezneme-li toto slovo již v staročeských seznamech botanických, můžeme už pouze jméno uznati za herbární, nikoli však užívání, které tam ve spolku s jalovcem a hruštičkou (pirola) dává „lékařství" pro chorá prsa, zvláště pro slabé plíce. Po té stránce zdá se mi kniha Höflerova neúplnou a také nedůslednou. Za nedůslednost totiž pokládám, uvádí-li autor mezi léčivými (a živnými) rostlinami starogermánskými zelí a proso (str. 10) a mák str. (92) (u tohoto připouští cizí původ — z Malé Asie, snad přes jihozápadní Rus), ale neuvádí lnu, žita, pšenice, ječmene a vůbec kromě prosa žádného obilí. A přece netoliko proso, ale i jiné druhy obilní byly nalezeny na stavbách kolových, kterých se autor dovolává.

Základem, na kterém Höfler u jednotlivých rostlin buduje své výklady, jest jméno rostliny. Autor správně hledí k tomu, aby ze slovesných dokumentů dovodil existenci toho neb onoho názvu v dávných dobách a při vývodech etymologických, kterých hojně užívá, opírá se o uznané autority. Nespokojuje se pak běžným nebo většinou obvyklým názvem rostliny, nýbrž uvádí zhusta rozmanité názvy téhož jedince, na př. ze Sas, Bavor, Tyrol a přibírá na pomoc i názvy jiných kmenů germánských, asi dvakrát i názvy slovanské. Případně ukazuje, že lid názvem hleděl vystihnouti především tu stránku rostliny, která mu poskytovala užitku, že nazval rostliny nejdříve podle jejich upotřebení. (Jiných názvů, podle podoby listů, květu nebo kořene, názvů, výmluvně svědčících o živém názoru lidovém, autor se nedotýká.) Aby však v té příčině mohly býti činěny důsledky podrobné a veskrz oprávněné, bylo by potřebí, aby bylo užito také všech krajinných názvů rostlin, neboť v nich bývá obsažen cenný příspěvek к celkovému posouzení byliny. Toho materiálu Höfler neužil, spoléhaje více na prameny knihové, v nichž hledal dokladů historických. Výminkou od pravidla, že rostlina byla nazvána po tom, к čemu byla, jest kapradí— Farn (prý = federähnliches Blatt), o tom tedy autor vykládá nejdříve a pak — osladič