(polypodium) je mu přechodem — obrací se к rostlinám, které starým Ger-mánům poskytovaly jakékoli potravy. Sem počítá zejména zelí, proso, jitrocel (nyní potrava ptačí), o kterém se u nás říkalo, že má 99 kořínků a každý z nich jest od jedné zimnice, čekanku, kakost (geranium robertianum), merlík (chenopodium), lebedu, šťovík, černý bez, který má v německém čarování a lekování skoro totéž místo jako u nás, trnku, jeřáb, jasan, lípu (poutání hastrmana lýkem není uvedeno), břízu, jilm., dub, buk, limbu (pinus cembra) i pinii (p. pinea), která se sem z jihu jaksi podivně přimísila, jalovec, lísku — ta je Höflerovi „echt germanisch", ač se dařila mnohem lépe v Italii a stejně se daří u nás — břečťan. Kulturním stromům ovocným věnována jest kratičká zmínka (str. 37), o lékařství z ovoce (na př. sušené švestky a hrušky) neuvedeno nic. Potom je skupina jahod, ostružin, borůvek, brusinek, od níž autor přechází к jasanu а к olši, břeku (sorbus tonninalis), střemše, pelyňku a Černobýlu (artemisia), ke krušině (rhammus frangula). To byly vesměs rostliny, které „durch die rohe Empirie zu einer Wertschätzung gelangten". Dále se autor zevrubně zabývá rostlinami, které „náležejí germánské periodě kulturní". To je rozrazil rezekvítek, popenec, mateřídouška, prostřelenec (gentiana cruciata), vrátič (tanacetum), byliny, zvané „Bugler", což je někde zběhovec (ajuga), někde třebule (anthriscus), někde pelyněk, dále „Beifuß", t. j. bud pelyněk, buď ambrosia, buď kozlík (valeriána) a j., kdež vliv antiky není asi tak nejistý, jak se autorovi zdá (str. 77). Potom se jedná o kopřivách, jež by spisovatel podle své theorie (posud se přiměšují do velikonočního pečiva) byl měl zařaditi do prvé skupiny, do potravin, o hluchavkách, o rozchodníku (sedům) a netřesku, o čemeL říci a kýchavici (veratrum), šípku, blínu, máku, rozpuku, potměchuti, vraním oku, konopí, psím česneku (allium ursinum) a česneku vůbec (cibule neuvedena), mrkvi, posedu, řeřiše (nasturtium), bodláku, máčce (eryngium), jmelí, lýkovci, třezalce a bylinách, zvaných „Unser Frauen. Bettstroh". Přehledný výčet závěrů, к nimž autor došel, a hojný seznam literární končí práci.

Höflerova kniha vyniká množstvím pečlivě snesených údajův o rostlinách tuto vyčtených, v nichž je dbáno právě tak zpráv antických (jak známo, Hippokrates, Galenus, Plinius, Dioskurides a j. měli značný vliv na lidové lékařství evropských národů), jako materiálu, sebraného a spracovaného od německých folkloristu. Za citelnou vadu její pokládáme upřílišněné autorovo mythologisování. Höfler jako jinde, tak i v botanice — a tady zvláště — má plno daemonů a duchů všeho druhu. Nelíbí se mu sice „mythologischer Unfug", který prý se tropí s názvy rostlinnými, připouští (str. 33), že má Rostafiński mnoho pravdy, když zdůrazňuje vliv antiky na lidové podání botanické, ale při tom neúnavně operuje samými symboly, Seelengeisty, Totengeisty, daemony atd. Zastrkávaní jasanových proutků do polí o velikonocích na př. vykládá (str. 63): „sie vertreiben Maulwürfe (unterirdische Geister) und Fieberdaemonen." Jitrocel jest vlastně „Totengeist" v něm vtělený (str. 15), o jeřábu dí (str. 33): „es scheint, daß der Vegetationsgeist in diesem Lebensbaum mit Menschenblut ernährt wurde", o netřesku (str. 80): „der schützende Hausgeist ist in der Pflanze verkörpert". O bodláku dospívá к úsudku, „daß die Distel zumeist als Verkörperung eines zauberkräftigen Totengeistes galt, der aber entsprechend der abnormen, rauhkantigen und widerborstigen Form der Pflanze den Charakter eines . Unholden trug" (str. ni). Jako před lety u našeho Sobotky, také u Höflera lískový prut „wurde zum Symbol des Schutzes vor Blitz, Feuer, Schlangen,