Dämonen, wilden"; Tieren, Krankheiten und Zauber" (str. 52). "A takových úsudků bychom mohli uvésti dlouhou řadu. Shledávámeť, že autor řadil články své botanicky vlastně dle toho, ]ak se hodily k jeho mythologickým theoriím. Látka však, která zbude po těchto přemrštěných závěrech, dobře poslouží tomu, kdo by srovnával léčivou botaniku germánskou s naší.

*

Adolf Thimme: Das Märehen. (Handbücher zur Volkskunde, Bd. II.) Leipzig 1909, str. VII -f 200.

Spisek má na zřeteli v první řadě pohádku německou, opírá se převážnou měrou o německý materiál a určen jest ovšem německému čtenářstvu. Nicméně též neněmecké obecenstvo může se v něm dobře poučiti o nynějším stadiu studií pohádkoslovných. Spis. po výtce ovšem referuje, ale snaží se přece zaujímati do jisté míry také samostatné stanovisko к různým otázkám o původu a vzniku našich pohádek a jich šíření. Nelze ovšem, říci, že jeho stanovisko к hlavním a zásadním problémům by bylo pevné a jasné; naopak jeví se tu jisté kolísání. Podává stručný přehled dějin vývoje tohoto studia. Činí tu poznámku zcela případnou, že při řešení těchto otázek bude třeba rozlišovati báchorku ■—■ Thimme užívá výrazu Zaubermärchen — od pouhé povídky nadpřirozených živlů prosté, od novelly aneb anekdoty. Však na př. Ed. S. Hartland mluví ve své knížce „The Science of Fairy Tales" výhradně jen o „fairytales", báchorkách, jichž podstatnou částí jest nadpřirozené. Z vývodů novějších etnologu ukazuje, že opětně se vlastní vznik pohádek, t. j. jich motivů klade do pradoby prehistorické. Vyslovuje domněnku, že již pranárod indoevropský měl pohádky aneb aspoň pohádkové motivy, a nic nepřekáží předpokládati, že shoda různých motivů, které se nalézají u spřízněných národů může právě se zakládati na původní spřízněnosti, aniž by bylo nutno předpokládati pozdější stěhování (str. 24). Tak bychom tedy díky t. ř. antropologické školy se ocitali opět u teorie Grimmovské! Ostatně nelze dost důrazně připomínati, že jest to naprosto chybné říkati „Märchen d. h. ihre Motive", že naopak pohádka jest řada motivů spjatá jistými více méně přesnými pravidly. Možnost samostatného vzniku jednotlivých pohádkových motivů u různých národů v různých dobách nepodléhá nijakým pochybnostem. Ale to neznamená ještě dopouštěti možnost vznikání celkových pohádek, jistých to dosti uměleckých výtvorů, které ku podivu zachovávají svou formu, jak to spis. sám na jednom místě připomíná (str. 8). Dotýká se ještě hypothese, vyslovené Ludv. Laistnerem (Rätsel der Sphinx) a právem ji dosti obmezuje (str. 32, 50 sl.). Jistou koncessi i ovšem by spis. byl ochoten dělati stoupencům Benfeyovského učení, umělou komposici pohádek kladl by v jednotlivých případech do Orientu, Indie, Egyptu a j., do určitých center kulturních, ale jak praví, nikoli vlast pohádek lidových než vlast padělání pohádek: tu prý literární zájem obracel se vědomě, s uměleckým úmyslem tvořících básníků na prosté starodávné motivy pohádkové, a tak byla pomocí bujné fantasie tyto motive' rozhojňující vytvořena literární specialita, která pak sousední země zaplavovala, kontaminovaná indická pohádka. Technika rámcové povídky a kontaminování motivů. podle mínění spisovatelova přišla z Indie do Evropy. Pro určení souvislosti, po případě závislosti- jedněch povídek na jiných stanoví několik základních pravidel a ta zasluhují vší pozornosti. Reprodukujeme je: 1. Vedlejších rysů, jež možno snadno nahraditi novým kulturním materiálem, nesmí se užívati ke stanovení stáří a původu. Naopak jest průkazným materiálem pro přejímání pohádky, kde se jeví rys odporující kultuře dotyčného