str. 224
národa. 2. Etymologie jmen většinou nedostačuje a může konati cenné služby jen, když se to potvrzuje jinými momenty. 3. Souhlasí-li pohádka vyskytující se v různých zemích nápadně s mytickými tradicemi pouze jednoho z těchto národů, lze pravděpodobně předpokládati, že se u toho národa vyvinula organicky a odtud dále se šířila. 4. Kde máme přejatou pohádku a shledáváme v různých útvarech pohádky nový do ní uvedený rys, jest to důkazem, že tyto útvary se zakládají na společném prameni. 5. Kde dvě verse pohádkové se zakládají na indoevropském mytu, v podrobnostech však jsou na sobě nezávislé, tu třeba předpokládati samostatný vývoj u obou národů. 6. Jeví-li se v jedné versi vlastní obsah mytický popleten a temný, a jinak-li souhlasí v nepodstatných podrobnostech, tu třeba předpokládati přejímání. Probírá též spis. některé význačnější látky, u kterých předpokládán orientální (indický) původ, a tu snaží se vyvraceti důvody, pronášené Benfeyem a ]eho stoupenci. Ovšem jsou jeho rozbory velmi stručné. Postrádáme ve spisku poznámky jiné, pro otázky tyto důležité: látky pohádkové celkem lze sledovati jen do jistých mezí. Přesné sledování jich ukazuje nám, že naše evropské pohádky na př. jsou obmezeny na jistý kulturní svět; více méně podobně vyskytují se ještě na Kavkaze, částečně v jiho- a severozápadní Asii, na severním břehu Afriky atd., a tu opět mohli bychom u jednotlivých látek ukazovati jisté menší okrsky, na které jsou určité formy látek našich obmezeny.
Správně vykládá spis. poměr pohádek к bájesloví, a pokládá za lepší, podle možnosti oddalovati prozatím aspoň mytologickou spekulaci od studií pohádkoslovných, především stanovití historii každé skupiny pohádkové, a obraceti zřetel na techniku, stavbu a estetiku pohádky. Tomu věnována dosud malá pozornost.
Velice bude vítán přehled literatury ke konci knihy umístěný, který třebas zaujímá poměrně značné místo (str. 166—201), daleko ovšem nevyčerpáva předmět, ani výčet sbírek pohádkových, byť i důležitých, ani výčet studií pohádkových ani výčet časopisů národopisných není úplný. Nebudiž zamlčeno, že také některá slovanská publikace do toho seznamu zapadla. P–a.
*
Albert Wesselski: Mönchslatein. Erzählungen aus geistlichen Schriften des XIII. Jahrhunderts. Leipzig. Bei Wilhelm Heims 1909, v. 8°, str. LI + 264.
Dávno již jest všeobecně uznáno, že valnou, ne-li převážnou měrou s kazatelny, působením kazatelny se rozšířily mezi obecným lidem povídky, které od počátku minulého století znovu zapisovány z úst. lidu, pokládány za pradávné tradice lidové, za duševní produkt duše lidové. Kazatelské sborníky upoutaly zvláštní pozornost literárních historiků pro látko vědu a řada jich vydána od učenců anglických, francouzských, německých. Výbor povídek z takových děl, jichž středověcí kazatelé přehojnou měrou užívali, pořídil vydavatel této sbírky, který horlivou činnost začal vy ví jeti v posledních letech právě vydáváním starých pramenů „tradic lidových". Tak vydal německý překlad facecií Bebelových s důkladným komentářem a j. Nečerpal jenom ze sbírek již vydaných, ze kterých vydání „Exemplů" Jakuba (Jacques) de Vitry od Th. F. Crane-a 1890 patří mezi nejlepší publikace tohoto druhu, než také ze sbírek dosud blíže neznámých, dosud neprozkoumaných, jako zvláště z „Mensa philosophica" poprvé r. 1475 a potom v 16.—-17. století častěji tištěné, jejíž 4. část se stala vzorem pozdějším sbírkám facecií a byla
