k tomu účelu častěji užívána, zvláště od Bebela. Sbírka tato byla sestavena asi od různých, aspoň dvou mužů, poslední část asi na samém sklonku 13. stol. od mnicha dominikánského, rodem Němce, jak vydavatel v předmluvě své dovozuje. Předmluva tato má také místo své v historii theorie o původu našich tradic lidových. Kazatelské umění vyvinulo se bujněji teprve působením zvláštních řádů kazatelských, v první řadě dominikánského řádu v 13. stol. A zakladatel tohoto řádu vytknul jako zvláštní účinný prostředek kazatelský exempla — povídky. První nám známá sbírka kázání od Dominikana, sbírka sestavená od Étienne de Bourbon f 1261, není však vůbec první sbírka, už Exempla Jacques de Vitry jsou o něco starší. Povídky, kteréž tito kazatelé vypravují, jsou namnoze orientálního původu, jak výslovně jest dosvědčeno. Jacques de Vitry působil řadu let na východě. Hojným pramenem pro kazatele i vypravovatele-básníky byl spis křtěného žida Petra Alphonsi „Disciplina clericalis", z něho čerpal jmenovaný Étienne de Bourbon. Jiný pokřtěný žid přeložil arabskou knihu Kalilah a Dimnah asi na konci 13. stol. pod titulem „Directorium humanae vitae". Pan Albert Wesselski v úvodě přesvědčivě dovozuje, že se povídky šířily zvláště také cestou ústní; ukazuje (str. XXL), že anglický cisterciák Odo de Ceritona ve své sbírce bajek, kterou psal mezi 1219—1221, umístil bajku, kterou evropští čtenáři mohli při nejmenším 30 let později poznati až z Directorium humanae vitae. Taktéž jinou ještě bájku zná tento Odo, kterou zpracovala již starší Marie de France a kterou nalézáme jen v jmenované arabské a úzce spřízněné jí sbírce indické Pančatantra. Též Etienne.de Bourbon čerpal od osob, které byly v orientě. Vydavatel poznamenal ještě fakt dosti pozoruhodný a důležitý pro styky orientu se západem, že saracenští jinochové vysíláni na konci 13. stol. na dvůr krále jerusalemského, aby se naučili francouzsky, a v Montpellier pěstovaly se studie orientalistické. Wesselski do jisté míry hájí thesi o orientálním, určitěji řečeno indickém původu našich pohádek. Ale zajisté jest dalek toho, předpokládati jej u všech našich pohádek, ba kloní se až ke skeptickým názorům o účelnosti studií látkovědných, pokud se snaží stanovití původ a pramen pohádek. Praví přímo — přes všecku vážnou námahu začasté se nezdaří stanovití pramen proudu našich pohádek.

Sbírka tato obsahuje velký počet povídek — celkem 154 — obsahu velmi rozmanitého a pestrého. Ačkoliv Wesselski zásadně vyloučil legendy svatých, přece pojal do sbírky své nemalý počet legend, mariánských, vypravujících o různých zázracích P. Marie a vykládá to tím, že jsou legendy vysoce charakteristické pro svou dobu. Jeví se tu všude P. Marie jak laskavá a vlivná orodovnice za hříšné u Pána Ježíše. Vypravují namnoze o pokléscích zvlášť členů řádů klášterních i ženských, ve kterých odvracela za pomocí modlitby provinilců a hříšnic (jeptišek) přirozené následky roznícené krve. Čteme také povídky velmi kluzké, až obscénní, které s takovou chutí poslouchávali příslušníci všech stavů bez výminky. Přečetné povídky vypsané v této knize z kazatelských pomůcek a sborníků 13. stol. byly, jak řečeno v novějších dobách, zapsány z úst lidových, tak povídky pololegendové, mravoučné: žena, muž plísní biblické prarodiče, že oni zavinili všecku bídu č. 127, anděl a poustevník č. 79; mnich zlákán zpěvem ptačím vrátil se do kláštera až za 300 let č. 194, z opilosti všecky hříchy č. 17; poustevník sváděn od ženy odolal č. 18, 73; prasátka předložená mnichům přeměnila se v ryby č. 126. Hojné jsou povídky o knězích všeho druhu: kněz nechce pokřtíti chuďasa č. 143, pohřbil osla se všemi církevními poctami č. 60, zpíval tak