krásně, že žena jest pohnuta až к slzám, -vzpomínajíc si na svého osla, že právě tak krásně zpívával č. 2, chodí za cizí ženou č. 4, 5; čteme také již pověru, že zlé jest znamení potkati kněze: když jednou řádila smrt, hodili lidé do hrobu ještě kněze č. 31, 32. Bájky: o lvu a Androklovi č. 77, čáp se svými druhy zabil nevěrnou svou ženu č. 72, blecha a zimnice vyměňují místo své č. 75; vlk, liška a osel předvoláni na dvůr lvův, z nich byl odsouzen jen hloupý osel č. 61. Jiné povídky známé: o Damoklově meči č. 78, Robert ďábel č. 11; Shylock č. 128; aby vlastní syn byl poznán, nařízeno synům nevlastním i vlastním, aby stříleli do mrtvoly otcovy č. 6; zkouška přátelství, jeden každý bere na sebe vinu vraždy č. 120, krví přítelových dětí uzdraven malomocný str. 154, draku přinášeny denně oběti, též lidské č. 77, nejsil-nější není měsíc ani slunce ani oblak ani vítr ani zámek než myš č. 71. Muž žárlivý zpovídá ženu převlečen za kněze č. 93. Hojné jsou povídky o ženské nevěře, ale vyskytují se též povídky, svědčící pro věrnost a stálost ženinu, jako č. 116,. vypravující o ženě, kterou odmítnutý ctitel krutě pronásledoval; žena žaluje, že byla znásilněna č. 43; o ženské lsti: kam až dovedla žena Aristotela, že na něm jezdila č. 128, žena horší než čert č. 22 a j. My tři č. 37 —: srv. můj článek v časopise Lud II. str. 9 sl.; sen ukazuje poklad č. 101, slepý nese chromého č. 141; sázka o pravdomluvnost věrného sluhy č. 1; šaty dělají člověka, prokazována jim zvláštní pocta č. 73; historky zlodějské: namluvili sedlákovi, že nenese jehně na trh, než psa č. 29 a j.

*

А. Ветуховъ: Заговоры, закдпнашя, обереги и друие виды иароднаго врачевашя^ основанные на в-врЛ; въ еилу слова. (Otisk z „Russk. filolog. Vestníka".) Varšava 1907, 8°, str. 509 + VIL

Již v úvodě práce vyznačen jest cíl pozorování autorova a možno jest sledovati celým postupem, jakými cestami autor řeší psychologicko-syn-taktickou osnovu vývoje zaříkadel.

Vetuchov snaží se objeviti v zaklínadlech nej důležitější etapy lidového nazírání na svět a seskupuje bohatý materiál, který sebral z rozsáhlého obvodu ruské i cizozemské literatury tištěné, dle těch psychologických motivů, které tvoří podklad představ o nemoci a jim odpovídajících formulí. Proces pochodu jest známý. Nejstarší hrabá formule, v níž mluvící obrací se k nemoci jakožto k živé, svobodnou vůlí obdařené bytosti, přechází opírajíc se o všemocnou sílu původního slova, k uměleckému stadiu přirovnání. Poslední stupeň jest karakterisován jakožto „vrstva církevní a vrstva modlitby".

Jako stoupenec psychologické školy Potebnjovy jest Vetuchov pro posouzení otázek psychologických při zaříkadlech se vyskytujících dobře připraven. Stopuje psychologický podklad zaříkadel autor ponořil se v úvahu o duševním procesu přírodního člověka, naznačuje celý vývoj původního myšlení od prvních jiskérek analysujícího sebepozorování a od poznání založeného na víře v „dvojbytost" vnějšího světa až k přesvědčení, že slovo „jakožto nejlepší výraz myšlenky" spojeno jest s tajemnou silou. Prošed celou domnělou historií myšlení a slova a promluviv o periodě smísení různých názorů na svět, o které několikráte se zmiňuje pod názvem „dvojvíry", autor přistupuje k pojednám o suggesci, ježto spatřuje právem v tomto