str. 227
psychickém stavu člověka nej hlavnější příčinu kouzelné moci zaříkací formule. Vnější forma říkadla opírá se dle názoru autorova o srovnání či pa-rallelism, jak je nazval Veselovskij.
Na str. 127 autor přistupuje KTčitaci rozličných ruských i cizích za-říkacích formulí a můžeme se blíže seznámiti s jeho methodou, seskupiti je dle stupně předpokládaného jich stáří. Postup cesty zaklínadel ustanovuje od temnoty pohanství až do světa křesťanského.
Vnitřní rozdělení děje se tímto pořádkem: Nejprve zaříkadla s bytostí obdařenou svobodnou vůlí, k níž možno se obrátiti s prosbou, příkazem, potom takové, kde již se bytost podřizuje síle zbožněné, kde postupně převládá element křesťanský.
Ilfj I: Národně mythologická methoda není však zde bez nedostatků. Pozorování buď v zaříkadle samém nebo v ději je provázejícím dají se dle ní snadno vysvětliti různým výkladem, někdy vzájemně opačným. Velice často poetický a mythologický obraz jeví se jakožto zkamenělý přežitek, ano neumělé pokažení více méně vzdálených představ „rozumných", čerpaných z knihy nebo cizích pramenů, na př. časté obracení se к záři, luně (zvláště ve folkloru maloruském), к vodě a k lesu.
Zaříkadla nelze vtěsnati v jeden typ osnovy, jsou různotvaré, o čemž může se přesvědčiti každý, kdo seznámí se s materiálem a vývody Vetuchova.
Ota Dubský.
Drobné zprávy národopisné.
G. Smólski snaží se ve zvláštním článku „Ludność polska w e wschodnich i środkowych żupaństwach Górnych Węgier" (Świat Słowiański V., sv. 2., str. 107—124) dovozovati thesi vyslovenou hned na počátku článku „Nemůže býti pochybností, že celé území východoslovenských nářečí, objímající mimo Spíž, který nevchází do rámců této stati, stolice šaryš'ská, abaujská, zemplínska a ungská obsahovaly prvotně obyvatelstvo polské, jehož dialekty odtržené od země mateřské věkovými vlivy češtiny, slovenštiny a ruštiny a v pravěku pravděpodobně vlivem jazyka církevního, t. ř. staroslovanského, byly zkaženy." Tato tvrzení a další vývody p. G. Smólského dokazují jenom, že nemá jazykovědeckého vzdělání na tolik, že by byl mohl rozhodovati takové přece dosti nesnadné problémy historické dialektologie slovanské. Hlásky ń, ś, ź, ó, äz nic nedokazují. Rozhodujícími jsou tu střídnice zá psl.nosovky, é, (cons-j-) or,l-\- cons., r, i.У záměně těchto posledních hlásek skutečně jest nápadná shoda s polštinou, ale naproti tomu není grod — hrod, než hrad atd., ojedinělé chlop jest právě polonism. Za é není a, leda ve zaneseném polonismě cali. Sám spis. nijakých dialektických studií nekonal, žádných zápisů dialektických neuvádí, mimo kratičký rozhovor z Košic, jinak jest nucen omezovati se na data etnografická o polských osadách, jež shledal u Šembery, Czambela a j. Srovnáváme se úplně se spis., že jest nanejvýše žádoucno, aby polské vědecké kruhy obracely pilný zřetel na tyto kraje; myslíme také, že by polským učencům za nynějších poměru bylo nejspíše ještě možno studovati slovenský lid, jeho mluvu atd. v jeho dědinách, když se přece stále akcentuje přátelství polsko-maďarské. Poslední seš. Swiata Slow, již (str. 197—200) požaduje pro tyto hornouherské Poláky jazyk polský ve škole a v úřadě. P—a
@-----------------
Ve zprávě o studu H. Windakiewiczové „Katalog piesni polsko-morawskich" zmiňuji se též o známé písni „Rozbitý džbán" (Erb3 127, čís. 74) a uvádím tam mimo jiné variant litevský. Při korrektuře jsem zapomněl připojiti poznámku: srovn. Перетих, Современная русская нар. нт,еня, str. 24.
Zajímavou zprávu jsem nalezl v Českém Lidu V., str. 470. V rýmovaném letáku o panu „Nevím" (ze stol. XVI.) čteme: „Když jí pak rozbí čbán, zpívá,
|
