ženy příliš pevně. Z jeho „Grundlagen" (str. 4, pozn. 3) vidno, že nebyl s to nebo spíše nechtěl postřehnouti dalekého dosahu výtek a výstrah mých; neboť utěšuje se tam prostě tím, že připouštím, že slova mleko a tvarogo nemusí býti vypůjčená, ale že ovšem mohou býti domorodá! Neza-pomíná-li tam autor první povinnosti historikovy, aby s materiálem tak vratkým neoperoval a zvláště nebudoval na něm hypothes jak jazykově, tak psychologicky nepodobných к pravdě, hypothes, které tvůrce jejich pokládá nad to již za nevývratná fakta? A což poznání, že ani vypůj ceniny takové — zrovna tak jako Peiskerem nemístně nadhozené ruské samovar, lidovou etymologií přetvořené z tatarského sanabar — samy o sobě, bez jiných průkazů (v našem případě pravěkých), nesmějí se nijak vykořisťovati ani politicky ani sociálně-historicky?

Je pravda, že P. dovolává se pro pravěk nového tenkrát svědka, jenž prý přivodil v sporné otázce rozhodný obrat ve prospěch jeho, totiž polského botanika /. Rostafinského, který určil kolébku, prasídlo Slovanů v bažinatém Polesi — a toto místo prý úplně odpovídá tomu, aby nám objasnilo povahu starých Slovanů politicky rozdrobených, ve válce nestatečných, neznajících chovu dobytka, vydaných na pospas severským Germánům a zejména Altajcům z pontské stepi. Avšak, jak zřejmo z kritických poznámek, učiněných zde v ročn. III., str. 132 п., dílo Rostafinského, až bude vydáno per extensum se vším apparátem vědeckým a tudíž i linguistickým, bude vyžadovati pečlivé kontroly všech jednotlivostí a nejinak celkové koncepce, pročež zatím nemůže platiti za východisko naprosto bezpečné zejména při konstrukcích rázu Peiskerova. Ostatně P. po svém zvyku zase si vybral z výkladů Rostafinského pouze ty, které se mu hodily к předpojatému názoru základnímu: z krajinných útvarů pravlasti slovanské vyjímá toliko močálovité Polesi, nechtě nic věděti o stepi, kde by Slované jistě byli chovali dobytek, a o lesní poušti, kde mýtili stromy a připravovali ornou půdu. S touž jednostranností a romantickou snahou po tom,' aby všechno konání, všecku osvětu praslovanskou uvedl na tu svou jedinou, arciť zcela jednoduchou formuli, P. zamítá prostě Rostafinského nomenklaturu živočichů a zvláště domácích zvířat, jemu nepohodlnou, a chápe se jenom názvosloví rostlin a stromů; při tom nadobro přehlíží, že podle polského autora sousedy Slovanů byli jednak Rekové, jednak Skythové, kteří jistě na jejich osvětu působili mocně ano přemocně: vždyť právě Rostafiński má o kulturním stupni Praslovanů mínění po mém zdání až příliš příznivé . . . Divím se jen, proč P. neodvolal se spíše ke Korsovi (srv. v tomto ročníku str. 174 п.), jehož výklady názvů živočišných povstaly pod patrným vlivem nedokázané dosud nauky právě jeho a laika ve filologii, čtenáře nekritického snadno mohoir zaujmouti pro sebe, ačkoli ve skutečnosti ani ony neznamenají obratu, posily nějaké další pro thesi o naprostém nedostatku chovu dobytka u pravěkých Slovanů.

Úhrnem P. trvá stůj co stůj na hypothesi jednou zosnované, jakoby byl zaklet v její čarokruh, avšak nepodpírá jí novými důvody, odnášejícími se к pravěku, nýbrž obšírným historickým výkladem, arciť subjektivně zabarveným, z doby pozdější, hlavně avarské. Na toto jeho líčení a pojetí pozdějších osudů a životních poměrů dávných Slovanů budou zajisté svým časem reagovati a zkušební k nim měřítko přikládati povolaní odborníci, historikové a pracovníci o slovanských starožitnostech, ale jedna věc, která se nezměnila, očividná jest už dnes: význačným rysem všeho usuzování Peiskerova zůstává neúplná indukce, při málo a k tomu ne-