lidovědy к vědám historickým, stanovití její postavení jakožto větve historických věd. Základem díla svého položil ovšem anglické tradice lidové, na nich demonstroval, jakou měrou možno jich použiti pro objasnění nej dávnějších dějin anglických, při tom nutně ovšem užíval tradic germánských, německých i skandinávských, a jakožto pomocný materiál přibíral tradice kmenů a plemen nekulturních, divokých, primitivních.

Poměr lidovědy к historii stanoví se hlavně v 1. jakoby úvodní kapitole (str. i—-122). Spis. jej ilustruje podrobněji na některých tradicích nejdříve místních. Probírá pověsti o pokladě v londýnském mostě, zapsané od pol. 17. stol. a v nové době zapsané u Keltů bretónskych, vyskytující se též v Norvéžsku. Dovozuje, že pověst tato pochází z doby předcházející odloučení Bretonců od jich keltských bratří britských a v době, kdy se tvořila norvéžská saga (Heimskringla). Podle toho utvořili pověst tuto Keltové ve 4. st. a sice o mostě, který jedině znali, o mostě římského Lundinium. V druhém případě Norvéžci ji tvořili o pozdějším mostě, o kterém často vypravují letopisy líčíce dánské a norské vpády do Anglie. Pověst vytvořili Keltové, obdivující se dílu římských stavitelů, kteří byli daleko níže římské kultury a žili mimo římské město. Norvéžská tradice vznikla na základě pověstí, které přinesli do vlasti své norští válečníci z výprav X,—XI. stol., ale tu třeba poznamenati, že vlastně londýnský most hraje v ní dosti podřízenou úlohu: norský mrzák byl uzdraven u jistého kostela, ke kterému přišel přes londýnský most; o pokladě v mostě nic se tu nevypravuje. Spis. probírá dále některé pověsti o osobnostech, kteréž hrály kdysi v dějinách národních význačnou úlohu, ale historii vlastně jsbu více méně nezvěstní, i vyslovuje mínění, že historie mnoho může získati náležitým výkladem těchto podání. Tomuto poměru historie a lidových povídek, které nejsou připoutány na jisté osobnosti historické, nejsou spjaty s místy určitými, jest věnována zvláštní kapitola, str. 46—84. Ovšem klade původ těchto povídek do doby starší, než se počaly dějiny spisovati. Zajisté mají cenu pro kulturní dějiny. Vypravuje-li se o chatách z hlíny vystavěných, bez oken a s dveřmi na sever, o obydlích v skalách, zarostlých travou, uvádí to nás к lidu, který v jeskyních si upravoval své bydliště. Poukazuje ovšem na velký rozdíl mezi irskými a skotskými pohádkami, v oněch pravidelně se vypisuje život daleko primitivnější. To vyvolává ovšem otázku po jich původu a stáří. Spis. důvodně asi praví, že povídka se mění v podrobnostech podle životních poměrů lidu, který ji vypravuje. Obměny tyto jdou vždycky od. primitivního ke zkultivovanému, od jednoduchého ke složitému. Chaty z hlíny, bydliště jeskynní pohádek irských vyvinuly se v pohádkách bohatšího kraje, jako v Anghi, v paláce. Pohádky obsahující největší počet primitivních detailů jsou nej starobylejší a došly nás přímo z dob předhistorických, které vyličují. Spis. probírá různé povídky, ve kterých se líčí život někdejších rodů, jmenovitě jich schůze pod šírým nebem, připomíná mimo jiné slovenskou pohádku o dvanácti měsíčkách, sedících na zvláštních kamenech, první mezi nimi na nej větším kameni (str. 54), a uvádí k tomu parallelu z jednoho města Východní Indie, v kterém jest nastaveno množství kamenů-sedadel různých, na nichž obyvatelé města dle svých hodností se rozsazují při svých schůzích. Anglické povídky líčící schůzky podobné zachovaly rysy starobylého zřízení rodového, „které stěží mohou býti objeveny v jiných historických dokumentech". Dále spis. připomíná široce rozšířený úvodní motiv, že otec se chce ženiti se svou dcerou (str. 59 sl.); z rozšířenosti jeho dedukuje, že musí býť starší, než národové, kteří jej nyní vypravují, a že přináležel primitivnímu