člověku, a sice době, ve které se ještě neznal příbuzenský svazek mezi otcem a dětmi, jak jest tomu dosud и některých divokých národů, zvláště australských. Dívka v těchto povídkách utíká před sňatkem, jak vůbec u divokých národů často utíkají před vnuceným sňatkem. Konečně uvádí spis. ještě povídky též hojně rozšířené a v ranném středověku již zaznamenané: jak otec rozdělil svůj majetek mezi své děti, jak děti potom špatně s ním nakládaly a jak stařec si získal jich přízně jen tím, že jim předstíral, jakoby ještě měl nějaký majetek, a dále ještě povídky, vypravující o zabíjení starců. Na nich rovněž dovozuje, že povídky zachovaly tu vzpomínku řádů a zvyků sociálních, které kdysi měly všeobecnou platnost a dosud namnoze jsou platný u mnohých divokých národů. Vznikly pak v době, kdy v těchto řádech a zvycích nastávala změna. Na řadě pohádek sbírky Grimmovy ukazuje spis. statisticky, že převážnou měrou tvoří jich obsah právě takovéto reminiscence z pradávného života barbarského. „Ojedinělý incident barbarský mohl by býti považován za nápad původního vypravovatele, aneb za převzatý jedním z nesčetných někdejších výpravovatelů těchto povídek z krajů barbarských, ale statistika znemožňuje tyto domněnky. Nikoliv nahodilé než stálé barbarství shledáváme v pohádkách lidových." Tu jest nejstarší historie, vypravuje nám o životě, který byl přede všemi psanými prameny. Také zákony byly podobně zachovávány podáním, ovšem byly záhy snášeny a zapisovány velikými zákonodárci, ale celkem nejsou ani více ani méně historické než ostatní tradicionalní materiál. Právem se spis. obrací proti mytologickým výkladům tradic lidových (str. ioo sl.).

V 2. kap. (123—179) probírá se tradicionalní materiál sám — jest to báje, pohádka a pověst — a doličují se metody. G. L. Gomme v důsledcích svých vývodů nespatřuje v pohádkách ani poesii, ani umění; pohádky nebyly vynalezeny pro zábavu — nejsou ani báje v tom smyslu, že by byly pouze fantastické. „Ze jsou umělecké formou svou, to jest pouze přídavek к jich charakteristickým vlastnostem, ale nemá nic co činiti s jich základními rysy." Báje (myth) náleží k nej primitivnějším stadiím lidské myšlenky a je to výklad umělého zjevu přírodního, mnohého zapomenutého aneb neznámého předmětu lidského původu aneb mnohého výsledku trvalého vlivu; pohádka jest přežitek zachovaný v kulturním okolí doby mnohem pokročilejší a má co činiti s událostmi aneb idejemi prvotných dob, s životnými zkušenostmi nejmenovaných lidí; pověst („legend") vztahuje se na historickou osobnost, na místo aneb událost. Báje toť výklady, které dali primitivní myslitelé o dějích, kteréž byly mimo jich poznání a pochopem, a které přece potřebovaly a požadovaly výkladů. Taková byla báje o vzniku světa. To byla prvotní věda i prvotní víra. Sekundární řada báje byla, která, vykládala obřad, zvyk, který vznikl v dávnějších dobách s jistým kultem a později byl zapomenut. Na nich se zakládaly velké systémy mytologické. Pozdější jest pohádka, báchorka. Jest to prvotní báje sesazená s jejího prvotního místa. Stala se částí života národního, nezávisle na prvotní formě a předmětu a v odchylném smysle. Mytická aneb historická událost byla zatemněna, aneb odstrčena od života národa. Ale báje žije láskou národa к tradicím starší doby. Vypravují rádi povídku, kterou předkové ctili jako báji, třebas pozbyla starého a působivého významu. Vyzdobila se časem umělecky, stala se báchorkou, vypravovala se lidu, ne jako víra než jako něco, čemu se kdysi věřilo. Krátce dotýká se spis. otázky po šíření, stěhování a přejímání pohádek a chová se k celé této otázce zamítavě, nepřipisuje jí valné váhy, patrně při cíli, který sleduje ve své knize. Nemyslí, že by se tím dalo