zývá zjevením." Nejenom nebyly starší názory světské vykořeněny, než starší psychologické podmínky nebyly vypuzeny.

Projednávajíce folklore jednoho kraje musíme nutně přihlížeti k antropologickým podmínkám. Obyvatelstvo jedné země prodělalo během tisíciletí před počátky historie řadu změn, obyvatelstvo dob předhistorických mělo jistě větší menší vliv na obyvatelstvo pozdějších dob, třebas bylo jím přemoženo, potlačeno a zatlačeno. Tyto podmínky se probírají všestranně v 4. kap. (str. 208—302). Spis. pojednává tu o různých druzích sociálních jednotek, ze kterých skupiny lidské sestávaly. Přiznává, že terminy naše, vzniklé z ustálených příbuzenských a též společenských svazků se hrubě nehodí, aby se jimi označovaly společenské poměry dob pradávných, barbarských. Henry Maine a j. ustanovili, že rodina, „family" byla prvotní jednota, seskupené „rodiny" tvořily širší „clan" (kmen, srb. pleme) a seskupené „clany" tvořily širší „tribe" (rod). Spis. nesouhlasí s těmito domněnkami, že „family", „tribe" neznamenají tutéž instituci, myslíme-li na společnost barbarskou, divošskou, jak když máme na mysli vyšší formy civilisované společnosti. Jasné jest, že „family", „rodina" v divošské společnosti jest něco zcela odlišného od rodiny, jakou se nám jeví v dávných dobách indoevropského plemene. G. L. Gomme dotýká se tu ve svém díle hypotesí o původu člověčenstva, šíře pojednává o trpasličím plemeni, které v předhistorických dobách podle domněnky některých předcházelo lidské plémě „historických dob". Dotýká se poměrů v nejstarší společnosti lidské, které doháněly mladší pokolení ku stěhování. Sestavil celou řadu zpráv o trpasličích plemenech (str. 241 sl.), o jich společenských poměrech a j. a dospěl jen к jednomu pravděpodobnému výsledku, že tato plemena byla patrně ve velkých proudech stěhovacích zatlačena do nejzazších krajů. Jinou otázku, zdali plemena tato posud zachovala nerušeně svůj pradávný stav, aneb je-li nynější jich stav výsledkem úpadku, přesně nerozřešil. Klade pak další otázku, jak možno postoupiti od prvotního stavu společnosti, jež neznala příbuzenských svazků, jak na př. kmen Doko v jihozápadních krajích Habešé, к nejrannějším stavům společnosti znající příbuzenské svazky. Tento vývoj líčí spis. stručně a čistě teoreticky (250). Tyto společnosti pak držely se dvou nanejvýše důležitých živlů sociálních, exo-gamie a totemismu. To jsou živlové původně různí a odlišní, teprve později splynuli v jednu soustavu společenskou. Gomme pokouší še po kritice dosavadních výkladů o nový výklad původu a vzniku totemismu, o novou definici jeho. Jest to podstatně soustava společenská, jejíž hlavní charakteristikou jest, že nezná příbuzenských svazků, totiž svazek totemismu nezná svazek krevní příbuznosti, než uměle utvořené spojení s přírodními předměty neb zvířaty. Nedbá na otcovství, neb počítá pouze s fysickým faktem materstva! Není to aktuální otcovství, ani aktuální mateřství, co jest základní basí totemismu, než spojení se zvířetem, s rostlinou aneb jiným přírodním předmětem. Počíná v době mateřství a musí býti úže spojeno s matkou a jejím konáním. Působením matky přeneseno jméno totemu na její děti. Původ totemismu musí se tedy hledati na ženské straně skupiny společenské. Toto hledání vede nutně к působnosti a činnosti dávné ženy, která právě zdo-mácňovala zvířata, pěstovala plodiny, obilí, vysazovala takové stromy a keře, které byly nutné pro primitivní hospodářství. Úzký styk s těmito zvířaty, se vší okolní přírodou, a také antropomorfické představy měly při tom velký význam. Muž, otec málo dbal, byl zřídka přítomen při dlouhé době těhotenství, privilegia pohlavního styku sdílel s jinými muži, a tak