spis. к myšlence v dřívějších partiích knihy své vyslovené o přežitcích zachovaných po prvotních, nearských obyvatelích Anglie, o vlivu prvotního obyvatelstva na zvyky, názory atd. pozdějších dobyvatelů země. Dovozuje, že druidism není původem svým keltský, tím méně germánský, než že se zachoval z dob předkeltských. Pozorovány též nemalé různosti v obyčejích a zvycích zemědělských, které mají původ svůj v různosti plemenné, jedny jsou arské, jiné nearské jak v Indii, tak v Evropě. Spis. vyslovuje mínění, že historie vesnického zřízení obecního („village community") у Anglii jest historie hospodářských podmínek nearských praobyvatelů; historie rodového zřízení („tribal community)" jest historie arských dobyvatelů, a že Římané měli velmi málo vlivu na vytváření vesnických zřízení britských (str. 362).

Jak viděti z naší zprávy, jest to kniha velmi obsažná a bohatá na myšlenky, které nechť si se přijmou nebo odmítnou, mohou jen oplodňovati a zúrodňovati další práci vědeckou. Spis. myšlenky své aplikoval na svou užší vlast, odůvodňoval je doklady, vzatými z domácích tradic. Věcí dalšího badání jest aplikovati myšlenky i ideje tyto na naše vnitroevropské, zvláště slovanské poměry, a s toho stanoviska zkoumati naše vlastní domácí tradice.

*

Antti Aarne: Vergleichende Märchenforschungen. Akademische Abhandlung von —•, Helsingfors 1907, str. XVIII + 200.

Kniha mladého finského učence obsahuje rozbor tří látek pohádkových: I. o čarodějném prstenu (1—82), 2. o třech věcech kouzelných a ovoci čarodějném (83—-142), 3. o ptáku kouzelném (143—200). Spis., žák znamenitého finského folkloristy, profesora Kaarle Krohna, sleduje zcela metodu svého učitele: sestavuje prostonárodní verse zvolené látky pohádkové dle národů spíše, než zeměpisně. Vychází jak Fin od tradic finských, kteréž zná přirozeně nejdůkladněji a jež úplně vyčerpává (užívá к svým účelům přebohatých sbírek rukopisných), pak uvádí v 1. látce na př. tradice laponské a estonské, potom verse zapsané u tureckých kmenů asijských a nyní přechází hned na západ, sestavuje germánské, t. j. skandinávské a německé, dále hned románské a sice portugalské a italské, po těchto teprve litevské a slovanské, t. j. a) ruské (velko-, bělo- a maloruské), b) západoslovanské (české, polské), c) jihoslovanské; dále řecké a albánské. Odtud teprve přechází do Orientu a sestavuje „orientální" tradice v následujícím pořádku: indické, sartské, kavkazské, syrské, arabské, africké, a po nich verse ze Zadní Indie (anna-mitské a j'.) a na konec uvádí tradici u Ainů zapsanou. Zeměpisný postup jest tu tedy přerušen na úkor principu linguisťického; rozrušeny nepochybné kulturní celky, když rumunské tradice vyřazeny z jihovýchodoevropských a zařazeny mezi tradice románských národů, náležejících do zcela jiného kulturního okruhu. Podobně patří západoslovanské tradice к středo- ą západoevropským, jihoslovanské (mimo slovinské a valnou měrou také chrvatské) k jihovýchodoevropským, balkánským. Jazyková příbuznost nemá tu žádného významu.

Spis. tímto způsobem seřazeny podává stručné výtahy jednotlivých versí probrané látky pohádkové. Potom pokouší se na základě podrobného rozboru skonstruovati původní znění látky, ovšem v stručných rysech. Dále sestavuje některé verse odchylné od vlastní pohádky, tak že zaujímají zvláštní místo vedle ní. Potom zkoumá starší knižní zápisy, stanoví jich poměr к lidovým versím, jako právě při 1. látce povídku o Aladdinově lampě, a u ní uvádí přirozeně lidové pohádky z této knižní úpravy vzniklé a konečně pokouší se určiti původ a vlast pohádky i cesty, jimiž se šířila.