české literatury, ve své hlavní podstatě látkové mají prameny v literatuře německé.

Pro formu i obsah cechovních předpisů byly jim vzorem tak zvané quaestiones fabulosae, akademické řeči žertovné, jaké bývaly zvykem při slavných disputacích scholastické university středověké, o nichž jedná Fr. Zarncke v knize „Die deutschen Universitäten im Mittelalter I." (1857). Pramenem hlavním pro Frantova práva jest šprýmovná řeč, kterou roku 1478 nebo 1479 v Heidelberce konal Barth. Gribus, „Monopolním philosophorum, vulgo die S c h e 1 m e n z u n f t", a její plagiat „Monopolním der Schweinezunft" od Joh. Schrama*) v Erfurtě, asi r. 1494. Měrou menší čerpala Frantova práva z „Monopoliuni et societas vulgo des Lichtschiffs" od Jošta Galla (1489) a některých jiných, jako „De fide con-cubinarum" od Pavla Olearia (kol 1500).

Pro většinu kratochvilných rozprávek (facetiae), jež se připojují к uvedeným příkazům, jsou hlavním pramenem Bebelovy „Libri face-t i ar um", jež byly z nejpopulárnějších knih 16. století. To zjistil již G. Zíbrt v úvodě své edice (str. XXVI nn.). K Bebelovi přímo odkazují: rozprávka o kováři Peškovi (textu 1. аЪ), o vzájemné zpovědi zvířat (1. 6 b), o městce v lázních (1. y ä), o městce posílající muži do nebe dary (1. 7 b пл.), o nohavici, oběšeného (1. 106), historky zpovědní (1. 11 b, 12 a), o nalezeném prstenu a klamavých ženách (1. 13 я nn.), jedna z historek o. uhlíři lékaři a vševědu (o ukradených penězích, 1. 16 a nn.).

Ve čtyřech případech lze stanovití vztahy k" f acetiím Poggiovým: .0 vyděračném pánu (1. 8 b), z historek dalších o uhlířovi: o ztracené klisně, uzdravení dcery knížecí a hojivé masti (1. 16 b im.). Mimo to pro 1. lýa uznati jest vliv H. F o 1 z ů v („Spruch" Item von dreyen weyben ete. ZfdA. 8, 508 nn., který vytištěn byl v Norimberce), a pro disputaci posuňky (1. 156) R o s e n p 1 ü t o vy hry „Ein disputatz eins freiheits mit eim Juden", což činí pravděpodobným styky Čech s Norimberkem a několik míst na způsob Rosenplůtových Priameln (na př. katalog, 1. 3«).

Z poměru památky české к pramenům německým jde, že stojí v proudu německé literatury renaissanční. _ Spadá ve velký obor literatury grobianske, příznačné pro dobu reformace a mající nejspodnější zdroj ve zdůrazňování individualismu. Má vztahy к literatuře schlaraffovské- i ohlasy literatury utopistické a enkomiastické.**) Nejsou však Frantova práva pouhým překladem nebo řemeslným zpracováním; jsou přizpůsobena pohnutému životu českého lidu 16. století, provanuta duchem nacionálním, sociálně politicky patrný jest kontrast mezi stavem selským a měšťáckým, tendence proti-klerikální jest zmírněna, stilisticky docilují dramatického spádu a živosti. Při tom část novellistická potvrzuje mínění Polívkovo***), že pohádky západoslovanské v celku se přiřadují к pohádkovému světu západoevropskému. Typus frantovský sám existoval však již dříve, než se mu dostalo stelesnení naší památkou — srv. na příklad Palacký, ČČM. 1827, 20 nn., Feifalik, Wiener Sitzungsb.. 1862, 714 nn., Zíbrt, Rády a práva, 71 nn., Patera, ČČM. 1904, 387 nn. Šťastnou shodou okolností plzeňských dostalo se typu jména a stelesnení speciálně českého.