Pomery plzeňské vedly Spinu také k tomu, že se pokusil rozřešiti otázku autorství Frantových práv. Vyslovuje správné mínění, že z posavadních 'etymologických výkladů jména „Franta" (A. Truhlář u Zíbrta XXV.; Brückner, AfslPh., 20, 179; J. Černý, Knihovna Českého lidu III., 84 nn.; Brückner, Zs. d. Vereins f. Volkskunde 15, 209 nn. a Pamiętnik literacki IV., 1, 44 nn.; Jagić, AfslPh. 3, 214) neuspokojuje žádný a sahá к výkladu historickému. Jméno Franta náleží osobě historické. Lze ji doložiti v Plzni. V Archivu' českém VIII., str. 281. čís. 358 čteme list, dle něhož r. 1526 v Plzni žil věhlasný lékař, jehož jméno bylo Franta. V úvodě pak Frantových práv Jan Mantuan píše vladykovi Linhartovi Jílkovi z Doubravky, měšťanu a písaři plzeňskému, žeJohannesFranta, phisicus Plzenskí, ho prosil, aby ty jeho prawa tlačiti dal.

Nebrání nic, abychom tyto dvě osoby stotožňovali. Lze míti i za to, že v Plzni skutečně byl cech veselých tovaryšů lehké živnosti, který sestával i z lidí akademicky vzdělaných — podobná sekta šelmovská byla i na Harzu —, kteří v duchu doby libovali si ve frantovském způsobu a pojímání života a dávali si jména grobianska. Dále však sotva se smíme odvážiti; tvrditi se Spinou, že tento lékař plzeňský jest také autorem Práv, přece ještě nelze. Nelze to přes to, že Mantuan výslovně praví ,,ty jeho prawa". To může býti pouhá fikce, kterou pisatel chtěl vzdáti jakousi poctu tomu, jenž v cechu zaujímal místo nejpřednější. Fikci tuto pisatel podržuje i tam, kde Franta sám ujímá se slova pozdravem „svým věrným tovaryšům" a kde mluví první osobou. Fikce ta měla účelem dodati spisu jisté okázalosti a vážnosti, umožnila také přejiti v ton lehkého, živého vypravování a setrvati v něm. Důvody, jež na potvrzení mínění svého Spina uvádí z některých míst odborně lékařských, jež Frantova práva obsahují, síly přesvědčivé nemají; mohou zcela dobře pocházeti od autora nelékaře. Nanejvýš bylo by lze domnívati se, že plzeňský Franta, jakožto člen cechu nejvlivnější, mohl dáti к sepsání Práv podnět. Otázku však autorství samu pokládáme zatím za nerozhodnutu.

Činiti jinak znamenalo by dopouštěti se doktrinářské pravděnepodob-nosti. Nesmí se vnášeti dojem, jaký máme ze staročeské památky dnes, do doby jejího vzniku. Nesmíme si představovat! vznik její tak, jakoby těm tehdejším lidem byio záleželo na tom, aby se zvěčnili, nebo spatřovati v knize jakýsi protokol konaných schůzí a pitek. To by znamenalo, že ti lidé se do ducha doby tehdejší, do způsobu jejího života nutili, kdežto přece byli jenom spontánně strženi v jeho proud. Kdyby tomu tak nebylo, pak by také nebylo lze v tomto případě mluviti o tom, že také literatura česká hnutím renaissančním nezůstala netknuta.

Nelze také vždy souhlasiti se způsobem, jakým Spina na některých místech rozebírá památku českou látkově. Stanoviv závislost cechovních pravidel českých na německých quaestiones fabulosae, klade důraz na jejich ráz akademický a tvrdí, že mělo-li jich býti užito pro Frantova práva, muselo býti vykonáno mnoho pronikavých změn, jakou jest zaměnění německého rázu akademického rázem českoselským, různé vy-nechávký a přídavky. To vypadá tak, jakoby český autor byl si snesl řadu svých pramenů, profesorsky se v nich probíral a zúmyslně měnil, upravoval. Podkládati mu takovou mechanickou nucenost nelze, a Spina si sám při tom odporuje: sám je přesvědčen v celkovém resultátě i v jednotlivostech o pisatelově bystrozraku a schopnosti plastického líčení, a sám tvrdí, že (str. 117) často stupeň odvisíosti jeho od pramene vůbec stanovití nelze.