Odkud by se při pracování tak mechanickém vzalo individuální zabarvení a vůbec všechno to, čím se památka česká odlišuje? Je nutno tvrditi, že autor český často jen z dalekého odkazu, ba z jediného slova pramene dovedl vytvořiti celé scény, genrové obrazy staročeského života? Budto mu schopnost tvůrčí naprosto musím upřít, nebo nesmím vykládati věc taki jakoby jednou vedl si mechanicky, podruhé pln rázovité samostatnosti. Tím ovšem není nic řečeno proti pramenům samým. Ale je nutno nepředpokládati pro ně u českého autora pouze znalost knižní, to jest takovou, že by si je byl osvojil jen k tomu, aby podle nich mohl sepsati knihu vlastní. Byly mu jistě velmi běžný, byly mu v nejednom případě známy i doslovně, a když jich užil, stalo se tak jistě leckdy spontánně. Jistě na příklad nemusel v ,Schelmenzunft' čisti dříve slova „tepidi ad ecclesiam'', aby vylíčil živý obraz neděle na vsi, a tragedii selského stavu doby mohl jistě znáti ze zkušenosti vlastní, nepotřeboval napřed slov téhož pramene ,redditus quoque anni sequentis anno praecedenti sint consumpti . . . vendant blada, priusquam in horreum sint deducta'. Studium látkové velmi snadno svádí к literárně-historickému upřílišení; neunikl mu vždy také Spina, ačkoli sám (str. 130 nn.) vyslovuje se pro stanovisko náležité střízlivosti.

Za upřílišení methody tuto pokládám, když při rozboru kratochvilných rozprávek Spina v jednom případě (zpověd zvířat) konstatuje, že ve všech versích jsou to vlk, liška a osel, kdežto vypravování české mluví „merkwürdiger Weise" o lvu, vlku a oslu, ,,ein Rollentausch, der sich von der Alberschen Sammlung (1534) nur in der 1524 erschienenen Schwanksammlung des Ottomar Luscinius, Joci oc sales, Nr. 126 und bei Gast, Sermones con-vivales i, S. 158 (Ausg. 1566) findet, a vzhledem k tomu, že i starší podání (Poenitentiarius, Renner) mají vlka, lišku a osla, nechává nerozhodnutu otázku, odkud ta česká odchylka asi pochází. Nebo když se (str. 173) praví: ,,Die Pandekten-Glosse des Accursius (t um 1260) wird ihm (Rosenplüt) ebensowenig bekannt gewesen sein wie dem tscheschischen Bearbeiter, obwohl die ausgestreckten zwei Finger und der Daumen der tschechischen Erzählung bei Accursius ihre Entsprechung finden." Jsou takové a podobné věci opravdu tak důležité otázky? Sotva asi také lze z různých lidových úsloví, českých i polských, souditi o velké rozšířenosti právě knihy o Frantových právech; mohla býti zcela dobře známa a rozšířena bez ní i před ní; Bohdanecký rukopis Langrův s ní rozhodně nemá co činiti.

Upřílišeností takových bylo tím méně třeba, čím přesvědčivěji se Spin ovi podařilo dovoditi, že v tehdejší době byly živé a plodné vztah y kulturně-historické mezi Čechami a Německem, zejména mezi Plzní a Norimberkem. Edice Zíbrtova podává prvotisk norimberský. Spina ukazuje, *) že mezi Norimberkem, tehdejším hlavním střediskem evropského obchodu a hlavním průchodem pro obchod z Italie na sever, a mezi Plzní, metropolí českého západu, byly záhy čilé styky sociální, politické i osobní. Plzeňské listiny dosvědčují, že mezi oběma městy byl officialní poměr přátelský, který nepozbyl důvěrnosti ani v politicky pohnuté době husitské a utužen byl svobodou celní a různými výhodami, jichž město české požívalo od hospodářské převahy města německého. Znamenité spojení komunikační styky ty usnadňovalo. Říšské město ležící uprostřed Německa bylo hustou