str. 43
Chceme-li v celku karakterisovati knihu Mansikkovu, stačí poukázati na moderní stanovisko, které zaujímá vůči problémům a otázkám, naskytu-jícím se při klassifikaci materiálu lidových formulí, abychom náležitě ocenili její význam. Způsob, jakým Mansikka postupuje, dovede vysvětlili všechny nuance a detaily variant, jež při starších teoriích zůstávaly většinou nevysvětleny. Ota. Dubský.
*
Beiträge zur deutschen Volksdichtung. Herausgegeben von Emil Karl В 1 ü m m 1. (Quellen und Forschungen zur deutschen Volkskunde, Bd. VI.) Verlag von Dr. Rud. Ludwig. Wien 1908, str. 198.
Jest to sborník několika prací o německých tradicích lidových. Z nich nejvíce bude asi vítán redaktorův kriticko-bibliografický přehled prací o německých tradicích lidových za ř. 1907 '(str. 167—197). Zaznamenáváme z něho prazvláštní výrok o „Zeitschrift für österreichische Volkskunde", že jest prý „etwas stark zum Slawentum neigend" (str. 173). My naopak těžce neseme, že tento časopis, který titulem svým již naznačil svůj program, pěstovati lidovědu všech rakouských národů, tedy také slovanských, právě slovanskou lidovědu citelně zanedbává, a klesá na organ pěstující takřka výlučně německorakouskou lidovědu. Sborník ten je vůbec silně nacionalistickým duchem prodchnut, zvláště hned první článek „Die deutscht Volksdichtung".od Gust. Jungbaue r a (str. 1—53). Spis. definuje ,,Volksdichtung" liše přesně poetické tradice kulturních národů od těch národů primitivních: „Unter Volksdichtung verstehen wir nicht allein die volkentstandene, sondern auch die volkläufige Dichtung, an welcher sich der umschaffende und weiterbildende Volksgeist erkennen lässt" (str. 3). Spis. výklady své doprovází hojnými příklady z tradic šumavských. Zajímavé jsou jeho zprávy o knihách, jež lid čte, a o kusech dramatických, jež docházejí u lidových hereckých společností obliby. Sděleno tu velmi mnoho nového materiálu, zvláště hojně písní a nápěvů. Dále jest v knize několik drobnějších příspěvků к lidovým písním. Mimo jiné sdělena píseň zpívaná při vynášení, utápění smrti (str. 108). Mezi písněmi zpívanými o hromnicích v Dolních Rakousích jest též známá číselná píseň dvanácte slov pravdy (str. 54),
Mnohem méně příspěvků dáno jest k prosaickým tradicím lidovým, sděleno několik pohádek a žertovných anekdot z Rakous, Uher a Šumavy. Tu čteme na př. povídku o tovaryši, který se s Kristem rozdělil o svoje jídlo a za to vyprosil si od něho housle, při kterých každý musí tancovati (str. 110). Zvláštni jest legenda o pastýři, který náhodou zapadl do kostela, při pozdvihování začal křičeti: Držte ho pevně, nepusťte ho, ať si nezlomí nožku! Viděl, jak kněz zvedal do výše klučíka za palec. Připomíná to daleko více rozšířenou legendu o sprostém sedláčku, který, když poprvé do kostela přišel, viděl v okně čerta, jak zapisoval hříšníky. Jsou ještě jiné různé povídky o selce, faráři jejím milenci, o pacholkovi; hlupák bit pro nepravé pozdravení; sedlákovi ukradli dva voly, jeden sežral prý druhého, pak onoho sežrala země: ocas ještě z ní trčel. Ze střední Šumavy sdělen zajímavý variant ke Goetheově básni o učedlníku čarodějnickém (str. 136); jiné různé povídky o hloupé ženě (133 sl.), kocoúrkoviny (140), o čarodějnicích, pověsti různé a j. Konečně sdělena dosti značná snůška veršíků hřbitovních z údolí Inn-ského od R. F. Kaindla (str. 150—167). P–a.
|
|
