a o české hudbě (tato za spoluautorství dra Jaromíra Boreckého). Mimo to měl prof. Hostinský jako místopředseda hlavního výboru výstavního četné povinnosti representační a nevyhýbal se ani práci o popularisaci umění, kterou na výstavě plnil svými výklady o české hudbě lidové.

Ani po zdárném a úspěšném ukončení Národopisné Výstavy neochabl jeho zájem o další českou organisační práci národopisnou. Setrval i r. 1896, kdy bylo uskutečněno a otevřeno obecenstvu Národopisné museum v Praze, v čele Národopisné Společnosti Českoslovanské. V musejní radě byl od samého založení Musea až do r. 1903 a získal si o museum mnoho zásluhy, za jakou sluší počítati — vedle četných jiných — i jeho přičinění, aby za prvého správce musea byla povolána síla odborná, nad jiné kvalifikovaná a energická, dr. Lubor Niederle. Deset let života zesnulého bylo přímo spojeno s rozvojem Národopisného Musea v Praze od prvých přípravných prací pro museum až po jeho nynější trvalé uspořádání. Mnoho ze svého drahého a cenného času oněch desíti let věnoval prof. Hostinský zájmům a potřebám musea. A i když r. 1903 — veden snahou zcela se soustřediti na své bezprostřední úkoly vědecké — odešel z musejní rady, udržoval s Národopisným Museem Českoslovanským živé styky a byl mu vždy ochotně nápomocen svojí radou. Práce na poli národopisném ovšem nevzdal se nikdy: od r. 1905 až do své smrti byl předsedou pracovního výboru pro českou lidovou píseň v Cechách. Kolik zde vykonal, jakož i věcná stránka jeho prací sběratelských i studií o české písni národní, zasluhuje a dojde v Národopisném Věstníku Ceskoslovanském zvláštního ocenění. Zmiňujeme se zde jen, že i tu pamatoval neustále na Nár. M. Čsl. Do výboru písně lidové povolán byl zástupce Národopisné Spol., univ. prof. dr. J. Jakubec. Mimo to pamatoval prof. Hostinský, aby sbírky písní, knih i všelikých pomůcek po dokončené práci výboru přišly do archivu Národopisného Musea Českoslovanského.

,,Nebo by tisíc let přetrval, jest to před očima tvýma jako den včerejší a bdění noční." Tato slova žalmu (90, 4) tvoří myšlenkový základ řady legend, jež analysoval R. Köhler (Kl. Schriften IL, 224): Šlechtic, nebo mladý kníže prožije po svatbě jen — jak myslí — krátkou dobu v ráji. Když se vrátí, shledává, že minula staletí a na místě, kde stával jeho zámek, vidí klášter založený od pozůstalých. Do téže skupiny patří legendy o mnichu Felixovi, který dlouho marně přemýšlel o slovech žalmistových, až Bůh zázrakem ho osvítil: poslouchá krátkou píseň rajskou několik set let a vrací se do kláštera, kde vše se změnilo. Vylíčí překvapeným mnichům svůj příběh a umírá.

Ohlasy těchto legend nalézáme též v literatuře lidové na př. v písni o Theofilovi, na jehož svatbě byl archanděl Rafael. Upozornil na ni již Köhler (na uv. m.). Uvedl mimo jiné také český text, jejž znal ze studie Feifalikovy „Untersuchungen über altböhmische Vers- und Reimkunst". (Sitzb. d. Kais. Akad. Wien 1862, XXXIX., str. 281.) Feifalik tam otiskl první strofu a připojil prosaický obsah. Legendární skládání o Theofilovi