tvořivosti vojínů prostých, kdežto „rekruti" a „gardisté" stojí uprostřed (str. 355). Také v „Pláči" o Petru nad jeho smrtí nejlepší varianty pocházejí se strany vojenské a nikoliv občanské. Badatelé již svého času poznali, že píseň utkvěla na vojsku jako na nej důležitějším a lidu nejsrozumitelnějším díle Petrově. Ale opět nás zde překvapuje již hotový obsah. Mladý vojín na stráži pláče; slzy jeho „řekou tekou": „Ach, matičko, syrá země, roze-stoupni se na všecky strany; otevři se, víko rakve; rozhrň se, zlatohlave; a Ty vstaň, probuď se, pravoslavný care, pohleď, milostivý pane, na svou gardu, pohlédni na svou armádu". Ledva se zde spojily zájmy národa s „vojenskými". Zajímavo jest mezi jiným, že Petropavlovská pevnost byla v této písni přenesena do Moskvy.

Jaké jsou příčiny tohoto zjevu na první pohled tak divného? Dříve poukazovali k tomu, že vývinu „národní" písně všeobecně překážela umělá poesie ku konci 17. stol. vznikající, ale tato byla i dříve i později a šla současně s „národní". Vždyť i nyní národ pěje o zemských náčelnících, o monopolu, vzpouře, jízdních strážnících, jež zavedli po revoluci atd. Dále se uvádí, že doba (nových) státních zařízení nebyla příznivá národnímu tvoření. •— Právě naopak. Tento starý náhled pocházel od podobného nazírání na církevní kazatelskou činnost: ve skutečnosti však takovéto momenty právě podporují i píseň i duchovní řeči i jiné způsoby tvorby. Konečně poukazují na to, že národ neměl sympatie pro reformy. Poslední náhled do jistého stupně jest správný. Připomeňme si pamflety sekty Staroobřadců na Petra (národní obrázky „Myši kocoura pohřbívají" a zobrazují Petra v podobě Antikrista v illustrovaných „Apokalypsách").

Ale podstatnější příčina chudosti petrovských písní byla spíše ta, že lepší, vzdělané vrstvy národa v této době již přestaly pěti; zájmy vyšších tříd silně se oddálily od zájmů davu, tvořila se ostrá differenciace; píseň sešla do davu, ale dav nechápal grandiosní činnosti Petrovy a proto se v písni obrážejí jenom některé vnější črty celé postavy Petrovy. Zkrátka petrovské písně představují hranici mezi starým a novým Ruskem; zobrazují boj starého principu s novým, ideologii znovuzrozených tříd a stavů. A to je zvláště důležito.

Takovým způsobem se přiblížíme pravdě, zůstaneme-li na námi uvedeném rozdělení. Všecky ty písně, ve kterých vystupuje stará. Rus, kde se Petr jeví pouze člověkem, v kruhu rodinných zájmů atd. — můžeme nazvati „národními"; ale ty, které se týkají vlastní činnosti Petrovy — „vojenskými". Jinak řečeno, druhé byly vytvořeny určitým stavem. Podobné písně existují dosud: dvanáctý rok, uherská výprava, krymská válka, poslední rusko-turecká atd.

V první skupině písní nalezneme čistě „národní" poetické líčení. V „Popravě střelců" na příklad je vyjádřeno úplné smíření s truchlivou událostí s objektivního, epického stanoviska. Není tu nespokojenosti, rozdrážděné vášně, strannickosti. Střelci zradili carské Veličenstvo, ale projevili ochotu odčiniti vinu službou. Když ataman poznal neodvolatelné rozhodnutí carovo popraviti střelce, upadl v zármutek: „tu mládenci bystré nohy jako kosou se podlomily, bílé ruce jeho klesly, bujará hlavička na prsa se chýlí, sobolí čapka jeho z rukou vypadla". V tomto oddíle písní najdeme všecky příznaky starého hrdinského eposu. Epiteta stálá: ruce a hruď „bílé", nohy „bystré", hlavička „bujará", čapka „sobolí", hrud „mocná", luk „tuhý" střela „kalená", měsíc „světlý", země „syrá", sloup „vysoký", postýlka „hedvábná", paláce „bělokamenné", sad „zelený", pole „širá", orel „sivý",