kámen ,.horký", havran „černý", postel „prkenná", peřina „prachová", podušky „hedvábné", prostěradlo „sobolí" atd. Klid, plastika, epická zevrub-nost, srovnání, zosobnění — vše je vzato ze starého arsenału výpravných prostředků.

Ale na tyto písně dlužno hleděti přece jen velmi opatrně s hlediska historického. Patříce staré Rusi, neoddělujíce se příkrou hranicí od „hrdinské epochy", vnášejí sem i hrdinské sujety i skutečné epické příznaky. Jest píseň o obřadu stříhání carevny vstupujíeí do kláštera. Vztahovali tuto píseň na Petra Velikého a vydavatel její (Kirějevskij) chce v ní viděti narážku na první choť Petrovu ■— Jevdokiji-Jelenu. Car slibuje, vstoupí-li do kláštera, dáti jí ioo rublů, podrobí-li se nejpřísnější askesi — iooo rublů: postaví jí novou čelíčku se třemi okénky: ke chrámu, do sadu a do šírého pole. V jedné variantě, když se jí dvořané ptají, proč byla dána do kláštera, carevna praví: „pro tu jeho lítou zmiji". Nelze v tom hledati narážku na Kateřinu I., právě tak jako nahodilou zmínku „o té zlé záletníci", která jest příliš obyčejná i v lyrice i v eposu. Bylo to vypůjčeno, a právě tak činí národní píseň předělavši Puškinova „Zajatce".

Následující je píseň „Pláč" o Petrovi. S. Šambinago nezapírá, že písně

0 skonu Petrově splynuly s písněmi o smrti Ivana Hrozného, během času staly se bezejmennými a vztahovány byly na toho neb onoho panovníka (str. 360). Petra táží se knížata-dvořané, komu zůstavuje cárství, komu senat, aby soudil, komu, Moskvou aby vládl a odpovědi jsou velmi charakteristické: Moskvu zůstavuje carevně, ale císařství — careviči. Můžeme se domýšleti, že rozlišuje takto starou Rus od nové. Sám „Pláč" splývá s národní poesií; jest v něm málo charakteristického. Jedna varianta praví, že „hrabata, jenerálové zradili prapory čili sklonili je před nepřítelem a armádu vzali v plen". Můžeme-li v tom hledati jakousi narážku na zničení pořádku, zavedeného Petrem, jeho nástupci? Ne, zde jest prostá psychologie smrti člověka, kterou končí vše, co s ní bylo spojeno. V písních o narození Petrově je viděti totéž upotřebení hotových epických způsobů, následkem čehož i ona spíše se vztahuje „ku konci" staré periody zřízení ruského života, než-li „k začátku" nové.

Písně o střelcích mají taktéž velmi málo společného s petrovskou epochou. Z toho, že se střelci přicházejí omluviti, ještě nevyplývá, že se v písních odrážely pověsti o jistém spiknutí střelců, které potlačit přijel Petr z ciziny. Podobné případy stávaly se nezřídka v 17. stol. Střelci často loupežili a to spláceli „bujarými hlavami", nebo docházeli odpuštění.

Dále následují písně podle předmětu, donské a azovské. To jsou prostě písně z velikoruského kozáckeho cyklu, od Jermaka po Steňku Razina, možná

1 po Pugačeva. Zde se Petr téměř nevyskytuje; třeba že se hovoří o obležení Azova, ale není známo právě o kterém. Nej charakterističtějším faktem jest píseň „Petr zápasí s dragounem". Domnívají se, že zde jeví se „prostý styk Petra se všemi poddanými"; „jakoby národ vložil do svého poetického letopisu nový historický fakt nebývalého sblížení cara s národem." To však také není pravda; všecky způsoby v líčení starého „souboje" jsou podobné. Petr sedí na přední pavláčce a vyzývá, kdo chce zápasem na život a na smrt cara obveseliti". Všichni dvořané se „lekají" a rozbíhají se po svých domech. Přichází dragoun. Podmínka je známa: poprava za to, bude-li poražen — a milost za vítězství. Ale když dragoun cara porazil, druhou rukou jej přidržel, aby „císařské sémě nezahynulo". Všech, darů se zříká, ale prosí, „aby směl zdarma v císařských krčmách víno pít". V daném případě si