vede jako Ilja Muromec nebo v epické písni o svatbě Ivana Hrozného zápas Kostrjuka s Vaseňkem Malinkým a Potaňuškou Chromeňkým. Na Petra vztahují konečně pohádku o důvtipném mužíku, důvtipném diakonu atd.; opět staré potulné motivy z oboru anekdot.

Takovým způsobem zůstal Petr nepochopen národem, jak byl nepochopitelný tomu zástupu národa, který dle případného výrazu Teofana Prokopoviče ,,táhl pod horu" v tu dobu, kdy car reformátor sám ,,tíhnul na horu".

V práci S. Šambinago celá analytická stránka jest bezvadná, třeba že nepřipomíná mnoho zajímavých předmětů; ale od syntese možno více oče-kávati. Nejednou S. Šambinago zdůrazňuje knižní osnovu těch či druhých písní petrovské epochy (str. 358, 359) a taková pozorování jeho jsou zvláště cenná. Ale příliš mnoho pozornosti věnuje speciálně „kozáckemu" vlivu v té době, kdy by měl se obrátiti pro analogie к starému eposu.

Život člověka vždycky souvisel úzce se životem přírody, která jej obklopovala, a čím primitivnější byl člověk a jeho duševní založení, tím těsněji se přimykal к přírodě, čím hlouběji do dob starých, tím více opíral se a přímo závisel člověk na přírodě — své ochránkyni, mnohdy však i nepřítelkyni —, na přírodě, kterou miloval, ale které se také bál. Znalost přírody primitivního člověka tkví právě nejen v jeho lásce к přírodě, ale i v jeho bázni před přírodou. V bázni proto, že první člověk tak mnohé si nedovedl vysvětliti, co kolem sebe viděl, slyšel a cítil a toto mnohé, ona zvláštní nejistota a nevědomost, přiváděla ho v stav úzkosti a bázně mnohdy až smrtelné. Z toho zároveň vyvinula se snaha — odstraniti tento děsivý závoj nevědomosti, vrhnouti světlo do dosavadních chmur a nalézti pro všechno přirozené a uspokojivé vysvětlení. Lidská zvídavost, která dosud každodenně se opakuje u dětí, snahapo vysvětlení apotřebaujas-nění všeho kol člověka je základním bodem a východiskem celého vývoje člověčenstva. Jako dítě dnes se táže, proč slunce zapadá, proč není stále světlo, proč jeden tvor tak je zbarven a druhý jinak, jak to či ono vzniklo a nalézá stále množství látky pro své otázky, tak i první člověk, dítě přírody, se ptal: Jak vznikl tento svět, slunce, měsíc a hvězdy, odkud a kde se vzal člověk sám, odkud a z čeho je moře, země, skály, proč se střídá den a noc, odkud je zlo a dobro, rozličné vlastnosti lidí i zvířat, proč všechno je tak a ne jinak, všechny ty a nesčíslné otázky jiné zaměstnávaly ducha lidského, jenž sám dával si odpovědi, vymýšlel a tvořil výklady, znovu kombinoval a opřádal své okolí předměty i ději mu tak známějšími a přátelštějšími. Jen tak mohlo se vyvinouti náboženství, mythologie, věda, umění i všechno ostatní; Je přirozeno, že člověk stál vždy na stanovisku náboženském, ať to bylo v době pohanské či křesťanské, vždyť celé to okolí a prostředí člověka ovládala nějaká neznámá síla nebo sil více, jež lidská obrazotvornost si ztělesnila v božství.