A nic neušlo pozornosti hloubavé mysli lidské: Odkud a proč jedna rostlina se nazývá mučenka, druhá čekanka, jiná mateřídouška, proč ten strom se stále chvěje, jiný opět nese tak hořké plody, že jich nelze pojídati, proč křivouska má zakřivený zobák, proč jiný pták je tak pestře zbarven, proč dudek volá své du-du! proti kukaččině ku-ku! — takových proč dralo se člověku do duše na sta a na tisíce a výsledkem jich byly a jsou přírodní báje, pověsti, pohádky a přírodní vypravování vůbec. Zde nejlépe možno sledovati tvůrčí, myslivou činnost člověka, onu poetickou sílu, která uměla stejně tak vytvořiti bohatý sklad národních pohádek, zpěvů epických a písní, nejcennější to poklady a obraz kultury národní, u méně vyspělých národů dosud jediný zdroj к seznání duše lidu, té duše, která vždy byla přístupna všem dojmům ze zevnějška a která vždy také se snažila je reprodukovati. Duše lidu je zastoupena každým jedincem a v jakémkoliv kraji. Proto také přírodní báje a pověsti jsou u všech národů v podivuhodné rozmanitosti doloženy. Příroda sama pečovala

0 vznik a jich zachování, nové jich vznikání, rozšiřování i přetvořování, neboť stálým stykem s přírodou člověk osvěžoval tyto báje, nové vymýšlel, staré přeměňoval, přebarvoval, aby je tím zajímavějšími učinil. Vedle toho byiy tu i vlivy jiné, především křesťanství, které jako všeho, tak

1 těchto bájí použilo ve svůj prospěch, tam, kde byla báj stará, pohanská, dalo křesťanství svůj rám a zabarvení, nenápadně tak přetvořujíc pohanské bájesloví v křesťanské, při čemž zvláště Nový Zákon a novozákonní apokryfy hrály roh nej důležitější. K tomu připojilo se i staré germánské a slovanské lidové náboženství, místy možno působení židovských, islamských ba i starých řecko-římských živlů pozorovati. Mnohde stojí ostře vedle sebe, někdy i splývá látka orientální s evropskou, vždy však obsahem je motiv, který se snaží vysvětliti příčinu rozličných záhad v přírodě, ať původní či z jiné báje druhu jiného přetvořený a upravený.

Všechny tyto přírodní báje přecházely s generace na generaci a udržovaly se tradicí, ještě dosti v čas byly zaznamenávány také písmem a je jisto, že i tyto psané báje měly značný vliv na jich další rozšíření, přetvořování a nové vznikání. Celý ten ohromný materiál byl však dlouho jen náhodně sbírán a nedostalo se mu jednotného vědeckého zpracování ani u jednotlivých národů, neřku-li u národů všech ze stanoviska srovnávacího. Tak daleko věda nedospěla, aby podala systematické a methodické zpracování všech těchto látek a jich zastoupení u všech národů. Jen jednotlivé a drobné studie tu byly, které se zabývaly zase jen jednotlivými bájemi, lidovými podáními u jednoho národa. Teprve doba novější přinesla řadu větších studií, psaných ze stanoviska vědeckého, z nichž ze slovanských důležitý jsou zvláště kosmo-gonické pověsti ve známém sborníku Čubinského, studie Dragomanova v bulharském Sborníku za narodnija umotvorenija a pojedná.ní Alexandra Vese-lovského v pubhkacích Akademie Petrohradské. Ostatně materiál je tak ohromný, že se zdálo, že ani není možno, aby někdy soustavně a jednotně byl zpracován. A přece se tak v posledních letech stalo. Práci tu podnikl lipský badatel Oskar Dähnhardt, ne sice sám, za pomoci četných spolupracovníků, nicméně jako hlavní osnovatel, sběratel a vůdce celého díla.

Již roku 1898 vydal Dähnhardt malou knížku „Naturgeschichtliche Volksmärchen", sbírku přfrodních lidových pověstí, to jest vypravování, která se snaží jednotlivé zjevy v přírodě aetiologicky — na základě nějaké příčiny vysvětliti nebo vyložiti. Od té doby všechny jeho práce směřovaly k tomu, aby tyto pověsti aspoň v hlavních rysích obsáhl dokonaleji a vědecky