Turků po pádu srbského státu. V této smlouvě nalézáme kmenové jméno: „Branovichi". Pan Erdeljanovié míní, že je to chybně přepsáno. A třebas chyba i nebyla tak velká, Branovichi mohlo stati na místo Brankovici, co by zase mohlo znamenat jen Bratonožiči, poněvadž větší část Bratonožičů ode dávna má příjmení Brankovici (str. 463). Zůstali pak asi do r. 1460 pod panstvím benátským aspoň dle jména. Později se dle všeho pokořili tureckému panství, třebas toto panství ve skutečnosti bylo jen nominální. Tak to trvalo asi do kretské války 1644—1669 mezi Tureckem a Benátkami, kdy Benátky měly po boku jako spojence i kmeny černohorské a brdské, jako Kuče, Bělopavliée a j. Mezi posledními nalézáme také Bratonožiče. Po ukončení této války zůstali kmenové brdští v přátelských stycích s benátskou správou v Dalmácii a Boce Kotorské, ač-li se počítali tureckými poddanými i se strany Benátek. Sami Turci pohlížen na ně jako na vzbouřence. Společně s Černou Horou a ostatními brdskými kmeny stáli Bratonožiči po boku Benátek i ve válce s Tureckem r. 1684—1699. Avšak i po ukončení této války, po Karloveckém míru 1699 i „Černohorci i Brdjani" zůstaň příslušníky tureckého státu. *) Z doby té sdílejí Bratonožiči osud ostatních kmenů brdských a Č. Hory.

Ze všech vzpomínek o Bratonožiéích v historických pramenech vyniká, že kmen je zvláštní celkovou jednotkou mezi ostatními kmeny srbskými. Na základě některých památek, jako ,,gomil" (mohyl) a rozvalin blíže těchto, jako některých místních jmen, která se doposud zachovala jako: Bukumiri, Trimojeviči, Macure, Mered, Suka atd., Erdeljanovié předpokládá, že tam žili „Vlaši" mluvící nářečím ilirsko-románským. A později byli vytlačeni či posrbštěni příchodem srbských kmenů — Lužanů. Tito Lužané přišli z rovin kolem řeky Zety; vytlačili či posrbštili románské kmeny. Později v století 14. i tito srbští Lužané byli vytlačeni novým lidem srbským prchajícím před Turky. Nynější Bratonožiči, mimo některé menší skupiny starého lužanského původu, tedy hlavní a vedoucí část kmenu Bratonožičů stojí v krevním příbuzenství a dle národní tradice odvádí svůj původ od Brata —vnuka Grgura slepého, syna posledního samostatného srbského panovníka, despota Jiřího Brankoviée-Smederevce. Ovšem tu jsou mínění různá . . Věcných důvodů není ani pro ani proti. To jsou všechno dohady a předpoklady. Že by Grgur byl ženat a měl děti — nemáme žádných historických svědectví, vyjímaje národní tradice, která není vždy ani přibližně věrohodná. Tedy otázka o původu „Bratových" potomků je nerozhodnuta. Sám Erdeljanovié míní, že ani jméno „Bratonožiéi", které se dle národní tradice vyvozuje ze jména „Braťo" (dle filologického předpokladu z „Bra-tonog"), není správné, poněvadž „Bratonog" není srbské, nýbrž posrbštěné vlašské (románské) jméno. A tudíž jméno Bratonožiči — zbylo od starších obyvatelů (Romanů), a udrželo se do,příchodu Brankovičů v 15. století, a ti postupně opanovali bratonožické území a přijali také staré jméno.

Nynějších Bratonožičů — počítajících se za potomky „Brata" — jest na 300 domů, a všichni „slaví" s v. Mikuláše — 6. prosince —, mimo několik domů bratství Progonoviců, kteří slaví sv. Jana, 23. září. Povídá se, že dříve všichni „potomci" Bratovi „slavili" sv. Jana (7. ledna), ale později